Zlatý chrám

Předtím než nám bude dovoleno vstoupit na jeho posvátnou zem, musíme se rozloučit se svou obuví: dáváme ji do chrámové úschovny. Strach, že bychom se již s našimi nově nabytými sandály nesetkali mít nemusíme. Pokud jsou v Indii místa, kde vás neokradou, jsou to gurudvary, sikhské chrámy. Zout si boty však není dost na to, abyste byli do Zlatého chrámu vpuštěni. Je třeba si ještě řádně omýt nohy, k čemuž úkonu jsou zde praktická brouzdaliště. Poté jsme ještě vyzváni k pokrytí hlavy, čemuž činíme zadost. Angara-purna si přetáhne přes temeno cíp svého sárí, já si uvážu šátek. Nyní jsme plně způsobilí k návštěvě chrámu.

​

Ocitáme se před obrovskou vodní nádrží plnou ryb, uprostřed níž se tyčí ta zlatá nádhera. Vodní nádrž samotná je obklopena areálem budov náležejících k chrámu mezi nimiž je například muzeum, studovny či jídelna. Některé z budov nesou ještě nyní stopy ostřelování. To když si Índíra Gándhíová umanula zkrotit odbojné Sikhy, poslala na ně tanky. Pod pohrůžkou, že jim nechá rozstřílet celý Zlatý chrám, dosáhla nakonec svého. Aby bylo nad Slunce jasnější,že míní své hrozby vážně, nechala pro jistotu střílet do některých objektů poblíž.

​

Netrvá ani minutu a ujímá se nás nějaká ženština. Nevtíravým způsobem nám vysvětluje, že opodál rostoucí strom má souvislost s příběhem, podle něhož tam snad meditoval některý minulých guruů. Sikhská historie má poměrně krátkou linii duchovních učitelů. Někdy ve středověku byla založena Guru Nanakem, prvním z guruů, po němž se vystřídalo několik málo dalších, možná 6 nebo 9, přesný počet už nevím, podstatné je, že po posledním guruovi již nikdo neměl tolik odvahy či zodpovědnosti vznést na svá bedra břímě duchovního vůdce a přímá žákovská posloupnost se tak ukončila. Od té doby čerpají studenti duchovního poznání a adepti duchovního života svoji inspiraci z posvátných textů pod vedením svých zkušenějších bratří. No a my jsme teď stáli na místě, kde jeden z guruů kdysi cosi prováděl, zapomněl jsem však co, a tak setrvávám i nadále v nevědomosti. Ale třeba to bude vědět Jirka Svoboda, možná se ho jednou zeptám, pořád ještě ho vídám na Václaváku prodávat Autostopem kolem světa. Během výkladu se k nám nachomýtnul anglicky poněkud lépe vybavený inteligentně vzhlížející Sikh s neodmyslitelným turbanem a dlouhým vousem po stranách natočeným a utaženým někde pod turbanem. Od něho jsme se dozvěděli, že voda v nádrži je neméně posvátná jako celé místo. Poutníci provádějí očistné koupele na vybraných místech, zanechávajíce zde své nánosy duchovní špíny. Voda nacházející se přímo pod oním stromem má prý však i moc uzdravovat nemocné. Vylíčil jsem sympatickému muži své problémy s bolavými zády a zvědavě sondoval, zda i to je možno si tady vyléčit. Ten člověk o tom ani trochu nepochyboval, hned mě vyzval, abych si dřepnul těsně u břehu a vlastníma rukama mi smáčel záda. Měl bych prý kúru po několik dní opakovat, určitou úlevu bych však měl pocítit relativně brzy.

​

Náš průvodce nás provádí chrámovými objekty, za vysvětlování historie a filozofie sikhismu. Dozvídáme se například, že každý Sikh, kromě toho, že se neholí a nestříhá si vlasy (zdroj energie), nosí u sebe dýku nebo alespoň kapesní nožík. To proto, aby se mohl ubránit. Sikhové byli v minulosti terčem mnoha nájezdů. Před Índírou Gándhíovou se je mnohokrát pokoušeli ovládnout a zkrotit muslimští vládcové s krutostí tak otřesnou, že v dnešní době by si s nimi jistě porozuměli Saddám Husajn a jeho syn Udaj. Takže dýka, turban, dlouhé vlasy a vousy, náramek a pak ještě tuším další jeden či dva atributy dělají Sikhy tím, čím jsou. Alespoň navenek.

​

Přes můstek vstupujeme přímo do srdce této sikhské Mekky. Procházíme bohatě zdobeným chrámem čtvercového půdorysu. Dav lidí nám nedovolí příliš se zdržet, postupujeme pomaličku a celou prohlídku včetně popatření na ono ztělesnění boží v podobě obrovských stránek absolvujeme jako součást nikde nekončícího, pomalu se pohybujícího lidského hada. A už jsme venku. Had nás vyplivnul zase na břehu nádrže. Co teď? Duchovně nasyceni, pomyslíme nyní i na naplnění našich prázdných žaludků, však nás náš hodný průvodce již vede směrem k jídelně.

 

Když jsem byl hodně malý, stával v rodné vísce mého otce takzvaný mlat. Byla to budova o čtyřech velkých stěnách, mezi nimiž nebylo lautr nic. Kdysi se tam cepy mlátívalo obilí. Odtud mlat. Onen mlat zbourali ještě v dobách mého jinošství, neboť v době rozvinutého socialistického kolchozničení se sovětskými kombajny a mlátičkami nebylo již mlatů zapotřebí. Nyní, tisíce kilometrů od oné vísky, v níž jsem trávil část svého dětství, měl jsem možnost si prázdný mlat připomenout: místní jídelna vypadala, až na rozměry, uvnitř velice podobně. Zvenku připomínala obrovský hangár, z něhož vycházely zvuky stovek lidí sytících se dálem a čapáty. Dovnitř se chodilo na etapy. Prázdný hangár neskrýval ve svých útrobách, pominu-li pruhy běhounů určených k sezení, podobně jako tomu bylo v oněch útulných balúčistánských hospůdkách, zhola nic, čímž mi nostalgicky připomněl pár klukovských akcí na mlatě. Vysoce organizovaný systém fungoval na velmi jednoduchém principu: naplnit jídelnu strávníky, zavřít vstupní vrata, nechat strávníky najíst, otevřít výstupní vrata, vypustit nasycené bratry, zavřít výstupní vrata, otevřít vstupní vrata, naplnit jídelnu strávníky, a tak dále po celý den. Už nevím, jestli nám říkali, že se denně vydá deset tisíc porcí, ale klidně tomu věřím. Možná i víc. Platí se to z milodarů věřících, neboť jedním ze základních kamenů sikhské víry je přesvědčení, že službou bližnímu sloužíme Nejvyššímu.

​

Chvíli, ale ne moc dlouhou, čekáme až se hala vyprázdní. Pak jsme vpuštěni dovnitř a zaujímáme místo k sezení. Někdo před nás položí nerezové talíře a jiný člověk na ně naloží porci ostrého dálu a k němu čapátý. Představte si to jako čočku s indickým kořením a k ní pšeničné placky sloužící jako příloha i příbor. Přímo proti nám sedí dva výrostci, kteří se ve své pubertální nadřazenosti při pohledu na nás chichotají. Patrně se nemohou dočkat, jak se vypořádáme jednak s tím, že budeme muset jíst rukama a také s tím, že dál je na evropské podmínky opravdu ostrý. Smích je však záhy přechází, ládujeme to do sebe jako rodilí Indové a po pár chvilkách si přidáváme další porci. Tím jsme u výrostků zřejmě složili test na přijetí mezi tvory, s nimiž pubescenti ztratí pár slov. Vyptávají se odkud jsme a pak se s námi vyfotí. Podobně jako v Lahore, i tady nosí puberťáci a adolescenti fotoaparáty, což jim zřejmě umožňuje být neustále cool.

​

Po dobrém pozdním obědě navštěvujeme, stále v areálu Zlatého chrámu, muzeum sikhské historie. Sestává z obrazů, na nichž je vymalováno, vše, co se za poslední staletí v Paňdžábu semlelo: od příchodu Guru Nanaka, přes jeho guru následovníky až po ty tanky Mahátmovy dcery. Muslimští dobyvatelé to měli do Amritsaru z lahorské pevnosti coby kamenem dohodil a náležitě toho využívali. Město bylo na ráně pokaždé, když si muslimové potřebovali zvednout sebevědomí a dokázat nevěřícím, koho Alláh miluje. Jednoho sikhského guru v rámci šíření svého chápání Boží lásky rozčtvrtili a jeho údy vyvěsili na jednotlivé městské brány. Malé děti rozsekali a z toho co z nich zbylo nadělali girlandy, které pak pověsili nebohým matkám na krk. Nejhorší na tom všem je, že ačkoli křesťané si při šíření a prosazovaní Kristova poselství s muslimy nijak zvlášť nezadali, muslimové se ze středověku dodnes nevymanili. To, že místo šavlí používají automatické pušky a namísto jízdy disponují tanky ještě neznamená, že od doby oněch girland z dětských tělíček nějak zvlášť lidsky a duchovně vyspěli. Momentálně jsou nejnesnášenlivějším náboženstvím na světě, doposud opírajíce fanatickou nevraživost vůči jiným o dogma, že jsou vyvoleni Bohem. A tak vraždí, vyhlašují intifády a džihády a jsou druhým na obtíž. Jako komáři rodu Anopheles.