Parikrama

V dalším dnu se toho moc neudálo. Ranní obřad v chrámu, po něm přednáška o odříkání a o tom, kdo je to pravý sádhu, snídaně popírající dopad právě vyslechnuté přednášky, v ášramu zaplacení pobytu na blíže nespecifikovanou dobu, nákupy ve městě a večer přednáška přirovnávající hmotný svět k popelnici. 

​

Jednou z mnoha metod uctívání je v hinduistickém světě obcházení svatého místa - parikrama. Může jít o parikramu kolem oltáře s božstvem, lze obcházet posvátný kopec, jako v případě nedalekého Govardhanu, nebo může jít o obcházení Vrindávanu, jednoho z nejsvatějších míst vůbec. Být ve Vrindávanu a nevydat se na parikramu, to je jako jet do Sankt Pauli a nenavštívit Reeperbahn. A my jsme se rozhodli se na ten místní "Reeperbahn" v následujících dvou dnech vydat.

​

Vrindávanská parikrama měří asi 10 kilometrů a její absolvování trvá 2 až 3 hodiny. My jsme na ni nastoupili kousek za Krišna Balarám Mandirem, tedy ve čtvrti Raman Reti. Jedna z prvních pozoruhodností, kterou jsme na cestě spatřili, byl strom Krišny a Balaráma. Když se Kršna před 5000 lety zjevil na Zemi, měl modročernou barvu, jeho bratr Balarám pak bílou. Strom, který krišnaité považují za vtělení obou bratrů jsou vlastně stromy dva: strom s tmavou barvou kmene je mírně nakloněný a přímo z jeho kmene roste strom světlý. Obepíná tmavý kmen, na němž sedí svými kořeny. Jako by Balarám seděl Krišnovi na zádech. Pozoruhodné. Nedaleko odtud, směrem k řece Jamuně, jsou další dva zajímavé stromy - tmavý a světlý strom se vzájemně objímají, proto jim zde přezdívají podle Krišny a jeho milenky Radharání.

​

Jamuna dnes teče v jiném korytě než kdysi, a tak nás parikrama vede kolem "břehů", kterým chybí řeka. Procházíme kolem ghátů, tedy míst, kde se kamenné schody noří do vody, skýtajíc poutníkům možnost posvátné koupele. Jen ta voda teče o pár set metrů dál. Stejné je to i na Kaliya Ghátu - po vodě ani stopy, jen schody a u nich mohutný kadambový strom. Prý zde stál už před oněmi 5000 lety a z jeho koruny skočil Kršna do Jamuny přímo na hlavu vícehlavého hada. Nevidíme ani hada, ani Krišnu, ani Jamunu. Jen kadambu a schody vedoucí do nikam.

​

Došli jsme k nám již známému místu – samádhi Sanátany Gosvámího, jenž se zasloužil o postavení Madan Mohan Mandiru. Tam jsme parikramu opustili a přes městské uličky se vrátili do Raman Réti. Když jsme šli po Bhaktivedanta Margu, což je jedna z hlavních vrindávanských ulic, hnaly se kolem dvě velké tlupy makaků, přesněji řečeno, jedna tlupa hnala druhou. Řev a vřeštění, ustrašené pohledy opic v první tlupě, vyceněné zuby samců druhé skupiny, to vše způsobilo, že lidé, vládci této planety, ustupovali stranou a nechali ulici primátům nižšího řádu.

​

Na parikramu se vracíme další den, pokračujeme tam, kde jsme předtím skončili, tedy pod chrámem Madan Mohan. U jednoho z malých chrámů, má doutníkový tvar, podobně jako Madan Mohan Mandir, nám místní světec sděluje název onoho svatostánku, když v tom okamžiku na něho zaútočí tři drzé opice. Za pomoci jiného muže útok odrazí, opice zaplaší a my se radši dekujeme pryč. A konečně přicházíme k místu, kde se Jamuna už blíží k staletým ghátům. Jemný písek a převozníci vždy připraveni převézt vás na druhou stranu, protože na mosty si tady moc nepotrpí.

​

Chrám Imlitala. Na počátku 16. století sem chodil meditovat Čaitanja Mahaprabhu. Tamarindový strom, podle něhož má chrám své jméno (imli znamená v jazycích hindu, pandžáb a urdu tamarind), zde rostl prý už za časů Krišny. Je téměř celý suchý, jen z jedné odnože vyrůstá strom zcela nový. Probíhá-li podobná reinkarnace pokaždé, když se jeho čas naplní, je klidně možné, že je zde déle než lidstvo samo. Říká se, že je to jeden z mystických stromů přání, ale rovněž se povídá, že ve Vrindávanu jsou všechny stromy takové. Nemáme odvahu si něco přát, člověk nikdy neví, jestli by se to proti němu neobrátilo. Možná to ale bylo tady, co Angara-purnu napadlo vyzkoušet sílu stromů přání, protože později to udělala.