top of page

Ve vlaku

Ch. Arshad

Takže jedeme do Lahore. Angara-purna spí na pryčně, Pákistánci hrají karty a já pozoruji krajinu a taky dění ve vlaku. Obojí je zajímavé: Vlak projíždí pustým pohořím s množstvím tunelů, v nichž - věřte tomu nebo ne - žijí lidé! Mají tu postele, deky, dokonce i stan. Podle toho, na co kdo má a jak je odříkavý. Mnozí z obyvatel místních tunelů vypadají jako dervišové, občas je vidět, jak klečí na svém modlitebním koberečku a vzývají Všemohoucího. Ale proti tomu, co se děje v samotném vlaku to není vubec nic. Posuďte sami: vlak plný Pákistánců, kteří si, zřejmě podle posledních, po staletí se neměnících módních výstřelků, barví vlasy nazrzavo a kteří, věrni tradicím, hází veškeré odpadky v lepším případě z okna, ale častěji přímo pod sebe na podlahu a cítí se tu v tom chlívku jako doma; vlak plný poutníků cestujících do jakéhosi místa nacházejícího se těsně před Lahore, v němž se zrovna v tyto dny koná význačný muslimský svátek, a tak každý, kdo je jen trochu zbožný a chce být s Alláhem zadobře, si sbalí svůj modlitební kobereček a namíří si to k místu nejsvětějšímu a jako na potvoru zrovna tímhle vlakem, takže když chcete jít na záchod, může se vám stát, že přímo před hajzlíkem natrefíte na muslima, který tam klečí na svém koberečku s hlavou pěkně u země (v těch odpadkách, co tam před chvílí se svými soudruhy byl zanechal), modlí se tam ty svoje vzývačky a vy ho nesmíte vyrušit, což vám dost jasně dá najevo hned několik dalších chlápků strežících přístup k toaletě. Nezbyde vám než počkat až se dotyčný domodlí, pak se ale musíte doslova střemhlav vrhnout k vytouženému místu, protože jakmile jen nachvilku zaváháte, klečí tam už další snaživec. Pak si možná všimnete, že z druhé strany stojí ve frontě asi deset dalších věřících se svými koberečky pěkně smotanými v podpaždí. A nemají v úmyslu vás upřednostnit před Nejmilostivějším. To ale není všechno, co se v tomto vlaku odehrává: Poté, co se našinci po hodinovém čekání podaří si náležitě ulevit a myslí si, že tímto je z nejhoršího venku, stane se centrem pozornosti nejrůznějších prodavačů, žebráků, invalidů, flákačů a pobudů. Vypadá to, že někteří z nich v tomto vlaku žijí: během jízdy prodávají nejrůznější sádrové kýče, oříšky, ovoce, oblečení, pak něco, co vypadá jako žrádlo pro prasata, nebo prostě jen tak žebrají, no a když vlak stojí ve stanici, což je vždycky nadlouho, nakoupí si na peróně jídlo, popijí čaj (s kterým ti nejšikovnější prodejci naskakují do vlaku ještě za jízdy, jak se vlak blíží ke stanici) a snad si doplní zásoby toho co prodávají, aby vás mohli po zbytek cesty znovu a znovu otravovat.

Trávím čas s "našimi," kteří mi stále něco nabízejí. Po mnohém odmítání nakonec přijímám mentolové bonbóny a loupanou cukrovou třtinu nakrájenou na špalíčky. Tyto špalíčky se žvýkají tak dlouho, až z nich vyžvýkáte veškerou cukrovou šťávu. Je to moc dobré, úplná ambrózie. Suchá třtinová vlákna potom vyplivnete z okna ven, anebo, nechcete-li vypadat jako podivíni, rovnou na podlahu. Jen tak pro zajímavost: vlak byl v Kvétě zřejmě čerstvě vymetený, po příjezdu do Lahore však byla všude po zemi pěkná podestýlka z vyžvýkané třtiny a burákových, pomerančových, banánových a sám-Alláh-ví-ještě-jakých slupek.

 

Čtu si ve svém denníku a doplňuji ho dalšími postřehy. Jeden z těch dvou Pákistánců, co vypadají jako bráchové (a opravdu to bráchové jsou) na mne vyzvídá, co že si zapisuji. Říkám mu, že denník a dá-li pánbu, bude z toho jednou i knížka.


"A je tam i o mně?" ptá se.
"I o tobě," pravím já.
"A máš tam i moje jméno?"
"To milý brachu nemám, což jsem snad jasnovidec?"
"Slib mi, že tam bude moje jméno," prosí a hned mi ho píše: Ch. Arshad.

Neděle, 13.11.1994 . Stále ve vlaku. Přes noc jsme se postupně vystřídali na spacích místech. Zdá se, že lehátka a záchod jsou na tomhle vlaku nejsympatičtější. Za předpokladu ovšem, že se na ně dostanete. Co se záchodu týče, tak je kupodivu dost čistý. Je to záchod asijského typu (takový, jako najdete od Bulharska na východ), takže se na něm dá i docela pohodlně osprchovat.

Sjeli jsme z hor, čímž se ráz krajiny notně pozměnil: Namísto nehostinných skal projíždíme teď zemí plnou polí, zahrad, pomerančovníkových hájů, palem a množství dalších stromů. Pak zase pouštní oblast a zase pole a zahrady. Záleží, jestli projíždíme oblastmi s tekoucími řekami. Tam, kde jsou řeky, je to jako v ráji. Těšil jsem se, že uvidím Indus, ale buď jsme ho překročili v noci, anebo jsem zrovna právě spal. Takže jsem ho neviděl. Stále častěji otravují různí žebráci. Někteří jen tak přijdou, se vztáhnutou dlaní všechny obejdou a pokračují dál, jiní jsou vynalézavější, což často znamená, že dotěrnější. Tak například někteří přijdou do vašeho oddělení a začnou z plných plic falešně prozpěvovat jakési žalozpěvy o Alláhovi. Většinou nedají pokoj, dokud nedostanou nějaký bakšiš. Což se jim většinou podaří, neboť zpívají opravdu hrozně, a má-li někdo příliš slabé nervy, aby to poslouchal, tak jim vždycky něco dá a oni vypadnou. Hned ve vedlejším oddělení začnou ale znovu, takže je slyšíte dost dlouhou dobu, než projdou celý vagón. Jiní vtrhnou ve stanici do vagónu jako velká voda, neřeknou ani slovo a každému, koho potkají vrazí do ruky kartičku s klikyhákama, což jsou snad modlitby, snad prosby, ale možná vás tím taky posílají ke všem ďáblům. Než vlak odjede ze stanice, prolítnou vagón znovu a chtějí peníze. Když jim nic nedáte, seberou vám kartičku. Jeden dotěrný křikloun, co nechtěl nic jiného než zase peníze, vzbudil svým křikem Angara-purnu spící na horní pryčně. Posadila se, podívala se na něho a začala hledat po kapsách. Chlapík stojí s očima na ni upřenýma a dlaní vztaženou dobře minutu a půl. Angara-purna je rozespalá, a tak jí to prostě trochu trvá, než najde to co hledá: po dlouhém hledání, kdy na ni směrují nejen zraky žebráka, ale i ostatních našich spolucestujících včetně mne, vytáhne konečně odněkud kapesník a začne smrkat! Obrovský výbuch smíchu všech spolucestujících a plameny v očích žebráka zakončují celou šou. Pobavilo to i samotnou aktérku, které jinak moc do smíchu není. Cítí se vyčerpaná, doufá jen, že co nejdříve budeme v Lahore, kde má v úmyslu sednout na letadlo a vrátit se domů. Má už všeho plné zuby.

Do lahorského nádraží vjíždíme v půl deváté večer. Poslední úsek cesty trval deset minut, stáli jsme však plnou hodinu, než nás do nádraží vpustili!

bottom of page