Mezi svými
Datle a vypelichaný vlk
Čtvrtek, 10. listopadu, šest hodin a třicet minut. Ranní sprcha, po ní mátový čaj a balení věcí před další cestou. Batohy si uložíme do recepce a ve čtvrt na deset jedeme s Kianim do restaurace. Taxíkem, jinak se tu totiž snad ani nejezdí, benzín je takřka za babku. Teherán je docela pěkné město, rozkládající se na samotném úpatí pohoří Elbrus. Panoráma mohutných hor zdánlivě vystupujících přímo z teheránských ulic tvoří se svými sněhem pokrytými vrcholy nenapodobitelnou kulisu tohoto mnohamilionového města.
K restauraci dorazíme za slabou půlhodinku, na dveřích cedule, že otvírají ve dvanáct. Nicméně nás tu čekají. Nikdo z přítomných nemluví dobře anglicky, jejich znalost této řeči však stačí na to, aby se hned na úvod zeptali: "Are you devotees?"
"Pouze já a moje žena," odpovídám polohlasně.
Kiani je zjevně zmaten, anglicky rozumí dobře, nicméně nechápe o čem je řeč. Nikdo mu nemíníme vysvětlovat, že navenek obyčejná vegetariánská restaurace (ostatně jediná v celém Íránu) je vlastně hlavní íránský stan příslušníků hnutí Haré Kršna. Kiani působil lehce zmateně už na hotelu, když mi oznamoval, že z restaurace včera v noci telefonovali do hotelu, aby věděli, mají-li pro nás poslat taxi a jako by ani to nestačilo, po ránu volali už dvakrát, jestli už jsme vyrazili a kdy přijdeme. Íránci jsou známi svojí příslovečnou pohostinností, toto však bylo nad rámec běžných zvyklostí. A k tomu všemu jsme se tady v restauraci ještě dozvěděli, že jeden z nich pro nás odjel do hotelu. Minuli jsme se cestou. To už bylo na chudáka Kianiho přespříliš, nechápavě se díval z jednoho na druhého a čekal, jestli mu někdo něco vysvětlí. Cítil jsem se vůči němu trochu provinile za tu nezdvořilost, ale vysvětlujte muslimovi, žijícímu v muslimské totalitě, že jeho spoluobčané a spoluvěrci konvertovali na jinou víru. Vždyť podle muslimského zákoníku šaría mohou být za to popraveni! Takže opatrnost je skutečně na místě. Kiani nám dává peníze na taxi a persky napsanou adresu hotelu a odjíždí. Pak se hned, navzdory jazykovému handicapu rozproudí čilá zábava. Brzy přijíždí i ten, co jel pro nás na hotel, a jak se ukazuje, umí dobře anglicky, takže s komunikací už nejsou problémy.
Po nějaké chvíli se dostaví i místní "šéf" organizace. Mimojiné se dozvídáme, že letět z Teheránu do Indie vyjde dráž než letět do Indie z Prahy. Reaguji na to poznámkou, "Však můžete jezdit pozemní cestou, máte to blízko a moc to nestojí."
Nejdražší úsek cesty je totiž evropská část celé trasy. "Kdepak, po zemi my nejezdíme, to je příliš nebezpečné. Úsek mezi Taftanem a Kvétou je o život."
Hmm, to už jsme někde slyšeli. Asi to nebude žádná legrace.
Dostává se nám menšího občerstvení: čerstvé datle plněné vlašskými ořechy, bramborové lupínky a ovocná šťáva. Než to stihneme spořádat, servírují nám kompletní hostinu, sestávající z mnoha chodů. Učiněný nektar. Představte si, že to celé navařili speciálně pro nás. Po hostině, kterou jsme spořádali jen s maximálním úsilím, dostáváme ještě nadílku na cestu pro nás i pro Kianiho. Koupíme knížku vegetariánských receptů jako dárek pro Kianiho a dáváme skromný příspěvek, pět amerických dolarů.
Do hotelu jedeme taxíkem. Jízda přes Teherán je i teď bláznivá, avšak podstatně méně než v noci. Jezdí se všude, kde je volno, to znamená i v protisměru. Chodci chodí všude, kam se vejdou, stejné je to i s motorkami a auty. Po třičtvrtěhodinové jízdě jsme v půl jedné konečně na hotelu. Kiani mezitím stihl zajet na autobusové nádraží a obstaral nám lístky do Zahedánu. Zkouší ještě opakovaně volat Idžazovi do hotelu, v němž všichni Pakoši nocovali, ale marně. Jedeme tedy na South Terminal. Taxík, jímž tentokráte cestujeme má na sedadlech potahy jako ze starého vypelichaného vlka. Na křižovatkách se o bezpečnost (čí?) starají vojáci se samopaly. Občas zahlédneme i vládní úředníky v jejich typických tradičních hnědých kaftanech. "Very bad!" prohlásí taxíkář, který jinak nezná z angličtiny ani zbla, a ukáže na kolemjdoucího vládního úředníka. Dost tím riskuje, my jsme sice nezainteresovaní cizinci, ale co ví o Kianim? Může však být klidný, Kiani nemá současný totalitní režim v oblibě, sám byl již kvůli jakémusi drobnému incidentu za mřížemi, dalším důvodem jeho nelibosti vůči vládě je i skutečnost, že ve válce s Irákem mu zabili bratra. Na nádraží jsme ve čtvrt na dvě, autobus nám jede ve tři. Kiani žije v Ahvazu v jižním Íránu, autobus mu jede už ve dvě, aby s námi mohl počkat na ten náš, nechává ho velkoryse ujet a kupuje si lístek na půl šestou. Loučení s Kianim je dojímavé, dáváme mu pro jeho děti sušenky, co jsme dostali na cestě z Edirne do Istanbulu. Po íránském způsobu si políbíme tváře. Má v očích slzy, vlastně brečí jako želva a hlas se mu zajíká, když říká: "I never forget you. I have you in my heart." Věříme mu.
