Na Cařihrad!

Vstupujeme na území Osmanské říše. Nejprve je nutno obstarat si na hranici turecké vízum v ceně deseti dolarů za kus. Ukáže se, že je to pětiminutová záležitost. Po celních formalitách se nám nabízí turecký taxík. Oproti svému bulharskému kolegovi je o dost levnější: do Edirne nás chce vzít za dvacet německých marek. Slušně ho odmítáme, ale zkouší to znovu: zapne prý taxametr a bude to za sedmnáct. Vysvětluji mu, že jsme vlastně stopaři a vykročíme směrem na Edirne. Jdeme asi pět minut, když nám zastaví projíždějící mikrobus. Tento typ dopravního prostředku je v Turecku velmi četný. Nemají většinou stálé zastávky, naloží vás prostě kdekoliv si na ně mávnete a vyloží vás kdekoliv si povíte, pokud je to ve směru, jímž jedou. V Edirne jsme v 10:50. Mikrobus tu má konečnou na jakémsi "hlavním nádraží" těchto vozítek. Platíme řidiči jeden dolar za oba. Vrací nám z něho deset tisíc tureckých lir a vede nás k jinému mikrobusu, do něhož nasedáme. Těch 10000 lir nám stačí na odvezení se k hlavnímu autobusovému terminálu, odkud jezdí autobusy do Istanbulu. Mají tu docela propracovaný informační systém: po terminálu běhá tlustý Turek a zplna hrdla křičí do světa: "ÍÍSTÁÁNBŮŮL, ÍÍSTÁÁNBŮŮL." Jakmile nás spatří, namíří si to přímo k nám. Potvrdíme mu, že Istanbul je to jediné místo na světě, kam máme zrovna namířeno. Odvádí nás do blízké cestovní kanceláře, zaplatíme po pěti dolarech a jsme posazeni do superluxusního autobusu, s plánovaným odjezdem v 11:00.

​

Cesta do Istanbulu trvá tři a čtvrt hodiny. Během cesty se ani moc nenudíme. Je nám nabízeno občerstvení - káva, čaj, cola - podle výběru. Objednáváme si vodu a po chvíli ji dostaneme. Velmi chutnou, mimochodem. K nápoji dostává každý automaticky balíček sušenek. Všechno v ceně jízdného, jako v letadle. Sušenky si schováme, možná jimi později budeme moci někoho obdarovat. Z okna autobusu pozoruji krajinu: zjevně tu ještě nezačal listopad, listí na stromech je pořád zelené.