Pevnost a zahrady

Je pondělí ráno, jsme na cestě již přesně deset dní. Je půl osmé a my se domlouváme co dál. Anagara-purna se už cítí lépe, takže míní pokračovat v cestě podle původního plánu. Indická víza nám vstoupí v platnost až zítra, proto nám nezbývá než setrvat celý dnešek v Lahore a do Indie vstoupit na druhý den. Alespoň si tu trošku odpočineme, vypereme si a celkově se dáme do pořádku.

​

Dopoledne pereme a odpočíváme, ve dvanáct pak očekáváme Idžaze, který nám byl přislíbil, že nás trošku provede místními pamětihodnostmi. Idžaz ale nepřišel. Je nám to divné. Dosud na něho bylo ve všem docela spolehnutí. Přece jenom je to Asiat, a tak pro něho nějaká ta hodinka nahoru či dolů asi nehraje roli. Přichází až v jednu a zlobí se. Ne na nás ani na sebe, ale na šéfa hotelu - úlisného fousáče, jemuž od počátku nevěřím ani pozdrav. A ukazuje se, že mám pravdu: Idžaz za námi přišel přesně ve dvanáct, podle včerejší domluvy. Narazil ale na fousáče, který mu lítostivě oznámil, že jsme již odcestovali do Indie. Idžazovi se to sice zdálo dost nepravděpodobné, ale co mohl dělat. Odešel tedy, ale za hodinu se vrátil. Nedalo mu to totiž, věděl, že do Indie jsme jet ještě nemohli (říkal jsem mu, že naše víza platí až od patnáctého) a taky věděl, že jsme si zaplatili pobyt v hotelu na dva dny dopředu. I nyní narazil na fousáče, nenechal se však tentokrát už odbýt opětovným ujištováním o tom, že jsme již odjeli a snažil se vynutit si, aby mu ukázali, že náš pokoj je opravdu prázdný. Ve chvíli, kdy se s nimi v recepci hádal a přel jsem si tam přišel vyměnit peníze, a tak jsme se setkali. Než mi stihl říct, jak mu o nás tady lhali, tak se fousáč kamsi vypařil a zůstal tu jenom Džem. Co s tím teď naděláme, když fousáč už tu stejně není. Kupuju teda od Džema něco pákistánských a něco indických rupií, zaběhnu pro Angara-purnu a jdeme s Idžazem do města. Před tím ale zajistíme dveře od našeho pokoje visacím zámkem.

​

Prohlídku pamětihodností zahajujeme v lahorské pevnosti. Je to obrovský komplex z červeného kamene. Na důkladnou prohlídku by nám prý jeden den nestačil, takže pevností vlastně jen tak narychlo "profrčíme". Znamená to, že se tu zdržíme jen několik hodin. Součástí pevnosti je i obrovská mešita, v níž vidím Idžaze poprvé za celou tu dobu co je s námi, že se taky umí modlit. Už jsem si pomalu začínal myslet, že není ani muslim. Kromě Idžaze nám dělá společnost ještě další muž. Přidal se k nám před pevností a nabídl se, že nám může dělat průvodce. Má velmi způsobné chování a zřejmě to tu dobře zná, neboť se zde pohybuje s naprostou samozřejmostí a o všem co je zde k vidění umí zasvěceně vyprávět. Pevnost je prý propojena podzemními chodbami s nádhernými zahradami na druhém konci města (ty zahrady nechal vystavět panovník, který svůj život zakončil v indickém Tádž Mahalu) a dokonce odtud prý vede chodba až do Dillí a na mnohá jiná místa. Tyto podzemní "dálnice" sloužily na rychlou a nepozorovanou přepravu vojsk.

​

Po prohlídce pevnosti nám Idžaz kupuje na ulici šťávu z cukrové třtiny. Cukrovou třtinu lisují přímo před našima očima a vytékající šťávu nalévají do sklenic s ledem. Teda, řeknu vám, nebýt takové hrozné horko, ani bych se toho moku nenapil. Ty sklenice totiž vypadají jako by je už pěkných pár let nikdo neumyl. Jenomže slunce pálí, žízeň je veliká a dobrák Idžaz má neustále snahu nás něčím hostit, a tak to teda vyzunkneme. A nelitujeme! Něco tak lahodného a současně osvěžujícího jsem snad ještě nikdy nepil. Na tyfus, choleru a úplavici teď raději nemyslím a dávám si ještě jednou. Fakt dobré.

​

Od pevnosti nás naši průvodci vedou k lahorské rozhledně. Je to vysoká věž, lahorská "eiffelka." Tak jako v pevnosti a vlastně v celém Lahore i tady je spousta kluků s foťákama a chtějí se s námi neustále fotit. Je to asi jedna z největších zábav místní mládeže, fotit se s cizinci. Ze začátku se s některými necháváme fotit, ale po nějaké době se to už stává dosti otravnou záležitostí. Idžaz nám proto z vlastní iniciativy dělá jakéhosi bodyguarda a kluky s foťákama od nás vždycky včas odežene.

​

Dalším zajímavým navštíveným místem jsou již výše zmíněné zahrady. Něco úžasného. To se nedá popsat, to se musí vidět. Spousty nejrůznějších květin, stromů a vzájemně propojených vodních nádrží, ideální místo pro odpočinek a relaxaci. Člověk by ani nevěřil, že v tak hlučném a špinavém městě najde takovou oázu klidu a pohody. Ze zahrad pak jedeme zpět do hotelu, cestou ale vidíme ještě jednu zajímavost: zápasnický "ring" přímo na ulici. Oním ringem je mělká jáma plná bahna, v němž spolu zápasí spoře odění chlapi. A kolem dav povzbuzujících diváku. Po návratu na hotel si děláme mátový čaj a trávíme poslední chvilky s Idžazem. Nakoupil pro nás přes den ovoce na cestu a za žádnou cenu nechce, abychom mu za to zaplatili. Loučení s ním je podobně dojemné jako s Kianim v Teheránu. Asiaté jsou velice srdeční a spřátelí-li se s vámi, pak je to přátelství se vším všudy. I se slzami loučení.