Tureckým Kurdistánem
Krajem tanků, hliněných domů a mrtvých řidičů náklaďáků
Magistrála nás vede přes periferie asijské části Istanbulu. Tyto čtvrti slavného města vypadají jako jedno velké staveniště. Mají tu totiž svérázný styl stavění obytných domů. Vtip spočívá v tom, že nejprve se provede finální stavba přízemí, do něhož se nastěhují lidé. Potom začnou stavět vyšší patra. Každé další dokončené poschodí se okamžitě zobytní, za současného budování vyšších částí domu. Proto tu všichni bydlí na staveništi. Proti gustu žádný dišputát.
Po třech hodinách jízdy na východ stavíme na odpočívadle u jakési restaurace. Ptám se řidiče, jak dlouhá bude pauza. Nerozumí sice, ale dovtípí se: ukáže mi na hodinkách třicet minut. Využíváme tedy možnost protáhnout si zkostnatělé údy a po padesáti minutách (s časem si tihle chlapíci opravdu hlavu nelámou) se vydáváme směrem divoký Kurdistán.
8.11., úterý. Zbytek včerejšího dne, jakož i uplynulou noc, jsme strávili v autobuse. Celý dnešní den jakbysmet. Pomalu se sbližujeme s ostatními spolucestujícími. S výjimkou výše zmíněného Idžaze se jedná vesměs o Íránce. Jsou to velice srdeční a prívětiví lidé, což je pro nás dost překvapivé zjištení. Dva z cestujících nám - nezávisle na sobě - nabídli, že až přijedeme do Teheránu, můžeme být jejich hosty, a že se nám postarají o vše, co budeme během tamního pobytu potřebovat. Nejstarší z členů posádky autobusu nám v průběhu dne přinesl za jízdy čaj v elegantních šálcích na stříbrném podnose (sami pijí z plastikových kelímku). Ve vzniklé debatě vychází najevo, že jsme vegetariáni, což je přijato poměrně rozpačitě, neboť vegetariánství je v Íránu něčím nevídaným. Situaci zachraňují Pákistánec Idžaz a Íránec Kiani, kteří potvrzují, že v Evropě je v dnešní době mnoho takových podivínů, kteří pod vlivem jakési zdravotní propagandy nejedí maso stejně jako my. Tím, že nejíme maso jsme vzbudili trošku rozruch: bylo to kvitováno údivem a postranními zkoumavými pohledy, troufl bych si říct až soucitnými.
Dost často zastavujeme na přilehlých odpočívadlech. Na žádném nechybí benzínová čerpací stanice, mešita s neodmyslitelným WC, obchod a restaurace (tento pojem je poněkud zavádějící a nevystihuje dostatečně o jaký druh zařízení společeného stravování tu šlo, nicméně nemám dostatečnou slovní zásobu, abych dokázal jasně a výstižně definovat něco, co vzdáleně připomíná zdevastovanou závodní jídelnu neprosperujícího socialistického podniku, udírnu, čekárnu na lepší zítřky a filmový ateliér pro natáčení filmu "S čerty nejsou žerty").
Čím dále na východ, tím drsnější a jednodušší jsou tato odpočívadla, stejně jako celkový ráz krajiny. Nacházíme se v hornaté východní části Turecka obývané převážně Kurdy. Hory vysoké tak, že tu neroste ani kosodřevina, kamenná a hliněná obydlí zbídačeného místního obyvatelstva trpícího pod dohledem tureckých vojenských základen a tanků, nehostinnost zdejší "takypřírody" a rozmlácené náklaďáky dole v kaňonech. Život tu není žádný med, ale i zde jsou lidé, kterí se snaží vydobýt si své místo na slunci a zajistit si jídlo, spánek, pohlavní slasti a osobní bezpečí. Žijí v tvrdších podmínkách než většina Evropanů, v podstatě se však od nich neliší: tady i tam lidé usilují o uspokojení čtyř výše uvedených základních potřeb. Jeden za pomoci technického pokroku a druhý holt bez něho.