Gaura pakša měsíce Nárájan/Pauša

Zbožný svatý Judhištir Maharádž řekl: „Ó pane, krásně jsi nám vysvětlil úžasnou slávu Saphala Ékádaší, které nastává během tmavé poloviny (Krišna pakša) měsíce Pauša (prosinec – leden). Nyní buď ke mně prosím tak laskav a pověz mi dopodrobna o Ékádaší, které nastává během světlé poloviny (Šukla nebo Goura pakša) tohoto měsíce. Jak se tento posvátný den nazývá a jaké božstvo se má při něm uctívat? Ó Purušótamo, ó Hrišíkéšo, řekni mi prosím také jak tě lze v tento den potěšit.“

 

Pán Krišna odpověděl: „Ó svatý králi, pro blaho celého lidstva ti nyní sdělím, jak držet půst během Pauša-šukla Ékádaší.

 

Jak již bylo vysvětleno dříve, každý by měl podle svých nejlepších schopností dodržovat pravidla a předpisy Ékádaší vraty. Toto nařízení platí také pro Ékádaší jménem Putrada, které ničí všechny hříchy a povýší člověka do duchovního sídla.

 

Nejvyšší Osobnost Božství, Šrí Nárájan, původní osoba, je uctívaným božstvem tohoto Ékádaší a svým věrným oddaným radostně plní všechna přání a uděluje jim úplnou dokonalost. Proto není ve všech třech světech (na nižších, středních a vyšších planetárních systémech) lepší osobnost než Pán Nárájan. Nyní ti, ó králi, budu vyprávět příběh o Putrada Ékádaší, které odstraňuje všechny druhy hříchů a zajišťuje slávu a vzdělanost.

 

Existovalo kdysi dávno království jménem Bhadrávatí, v němž vládl král Suketumán. Jeho královnou byla slovutná Šaibjá. Protože neměli syny, trávil král dlouhou dobu v úzkosti s touto myšlenkou: „Nebudu-li mít syna, kdo bude pokračovatelem našeho rodu?“ Takto král velmi dlouho zbožně meditoval a říkal si: „Kam bych měl jít a co bych měl učinit? Jak mohu získat zbožného syna?“ Král Suketumán proto nenacházel štěstí nikde ve svém království, dokonce ani ve svém vlastním paláci a brzy trávil více a více času v paláci své manželky a pochmurně myslel jen na to, jak by mohl získat syna. Jak král Suketumán, ta královna Šaibjá byli proto ve veliké úzkosti. Dokonce i při oběti tarpana (obětování vody předkům) jejich vzájemné utrpení způsobilo, že si mysleli, že jimi obětovaná voda předkům je stejně nepitelná jako vroucí voda. Mysleli si proto, že až zemřou, nebudou mít nikoho, kdo by jim nabídnul tarpanu a oni se tak stanou bludnými dušemi (duchy). Krále i královnu obzvlášť rmoutilo, když se dozvěděli, že jejich předkové měli obavy, že ani jim nebude mít kdo obětovat tarpanu.

 

Když se dozvěděli o obavách svých předků, byli král s královnou ještě více sklíčení. Ani jejich ministři, ani jejich přátelé, ba ani jejich milovaní je nedokázali rozveselit. Pro krále nebyli útěchou ani jeho sloni, koně či vojsko, až se nakonec stal zcela bezradným a netečným.

 

Král uvažoval: „Říká se, že bez syna je manželství zbytečné. Pro muže bez syna je jak jeho srdce, tak dům jen prázdným ubohým místem. Muž bez syna nemá jak splatit svůj dluh předkům, polobohům a ostatním lidem. Proto by měl každý ženatý muž usilovat o syna, jen to mu přinese slávu v tomto světě a jen tak může nakonec dosáhnout nebeských světů. Syn je důkazem zbožných činů muže vykonaných v předchozích stech životech, proto takový člověk získá na tomto světě dlouhověkost, dobré zdraví a velké bohatství. Vlastnictví synů a vnuků v tomto životě je důkazem toho, že člověk v minulosti uctíval Nejvyšší Osobnost Božství, Pána Višnua. Obrovské požehnání v podobě synů, bohatství a břitké inteligence lze získat jedině uctíváním Nejvyššího Pána, Šrí Krišny. Takový je můj názor.“

 

Díky těmto myšlenkám nenalézal král klid. Dnem i nocí se soužil - od rána do večera, a když pak ulehl večer k spánku, jeho sny byly stejně úzkostné. Král Suketumán se z neustálého soužení a obav rozhodl ukončit své utrpení spácháním sebevraždy. Pak si však uvědomil, že sebevražda uvrhne člověka do pekelných podmínek rození a smrti, proto tu myšlenku zavrhl. Král viděl, že se svou sžírající úzkostí nad nedostatkem syna postupně ničí, a tak nakonec nasedl na koně a odjel do hustého lesa. Nikdo, ani kněží a bráhmani z paláce, nevěděl, kam odešel.

 

V tom lese, který byl plný jelenů, ptáku a dalších zvířat, se král Suketumán bezcílně potuloval a všímal si nejrůznějších druhů stromů a keřů, jako jsou fíkovník, oslizák, datlovník, chlebovník, opihled, alstonie, gaubský strom a wendlandie, stejně jako damarovník, cukrová palma, skořicovník, dlouholistá borovice, pouštní datlovník, vrcholák, kordie, kadidlovník, stromy patala, akácie, týkovníky a stromy butea. Všechny byly nádherně zdobeny ovocem a květy. Viděl jeleny, tygry, kance, lvy, opice, hady, obrovské sloní samce, slonice i s malými slůňaty, slony a slonice se čtyřmi kly. Byly tam krávy, šakali, králíci, levharti a hroši. Při pohledu na všechna tato zvířata doprovázená svými zvířecími partnery a mláďaty si král vzpomněl na svůj vlastní palácový zvěřinec, obzvláště na slony, a to ho tak rozesmutnělo, že bezmyšlenkovitě kráčel přímo mezi ně.

 

Náhle uslyšel v dáli zavýt šakala. Vyděšený začal bloudit a rozhlížel se všemi směry. Brzy bylo poledne a král začal být unavený. Také ho trápil hlad a žízeň. Pomyslel si: „Jaký hříšný čin jsem musel spáchat, že jsem nyní nucen takto trpět, s vyprahlým a pálivým hrdlem a prázdným a kručícím žaludkem? Těšil jsem dévy (polobohy) četnými oběťmi ohně a hojným oddaným uctíváním. Také jsem mnohým kvalifikovaným bráhmanům věnoval mnoho darů a lahodných sladkostí. A staral jsem se o své poddané, jako by to byly moje vlastní děti. Proč tedy tak trpím? Díky jakým neznámým spáchaným hříchům musím sklízet toto hořké ovoce a snášet toto hrozné utrpení?“

 

Král Suketumán, pohroužený v těchto myšlenkách, se prodíral lesem, až nakonec díky svým předchozím zbožným činům narazil na krásný rybník s lotosy připomínající slavné jezero Manasarovar. Bylo plné vodních živočichů, včetně krokodýlů a mnoha druhů ryb, a zdobené různými druhy lilií a lotosů. Nádherné lotosy se otevřely směrem k slunci a labutě, jeřábi a kachny šťastně plavaly v jeho vodách. Nedaleko bylo mnoho pěkných ášramů, kde sídlilo mnoho světců a mudrců, kteří mohli splnit touhy kohokoliv, A opravdu si přáli, aby se všem vedlo dobře. Když to všechno král viděl, začala se mu chvět pravá ruka a pravé oko, což bylo znamením sakuny (pro muže), že se má stát něco příznivého. Když sesedl z koně a postavil se před mudrce, kteří seděli na břehu jezera, viděl, že na korálcích japa odříkávají svatá boží jména. Král se poklonil, spojil uctivě dlaně a oslovil je oslavnými modlitbami. Když mudrci viděli úctu, kterou jim král projevil, řekli: „Jsme tebou velmi potěšeni, ó králi. Laskavě nám řekni, proč jsi sem přišel. Co tíží tvoji mysl? Prosíme tě, řekni nám, po čem tvé srdce touží.“

 

Král odpověděl: „Ó velcí mudrci, kdo jste? Jak se jmenujete? Vidím na vás, že jste jistě velkými světci. Proč jste se usadili na tomto překrásném místě? Sdělte mi to vše, prosím.“

 

Světci odvětili: „Ó králi, jsme známí jako deset Višvadévů (synové Višvy: Vásu, Satja, Kratu, Dakša, Kála, Káma, Dhriti, Pururava, Mádrava a Kuru). Přišli jsme se k tomuto krásnému jezeru vykoupat. Za pět dní nastane měsíc Magha a dnes je slavné Putrada Ékádaší. Kdokoli touží po synovi by měl toto Ěkádaší důsledně světit.“ Král řekl: „Tolik jsem se snažil mít syna. Pokud jste se mnou coby velcí světci spokojeni, udělte mi prosím požehnání mít dobrého syna (putra).“ „Putrada znamená,“ pokračovali světci, „dárce putry, zbožného syna. Proto během tohoto Ékádaší dodrž úplný půst. Pokud tak učiníš, potom díky našemu požehnání a milostí Pána Kéšavy zcela jistě získáš syna.“

 

Král se na radu Višvadévů celý den na Putrada Ékádaší postil podle stanovených pravidel a předpisů a na Dvadáší jim všem po přerušení půstu znovu vzdal jednomu po druhém poklony. Brzy poté se král Suketumán vrátil do paláce a setkal se s královnou. Královna Šaibja okamžitě otěhotněla a přesně jak Višvadévové předpověděli, porodila nádherného syna. Za krátký čas se jejich syn proslavil jako hrdinný princ a král ho pak radostně učinil svým následníkem. Suketumánův syn se staral o své poddané velice svědomitě, jako by byli jeho vlastními dětmi.

 

Zkrátka, ó Judhištire, kdo si přeje splnit své touhy by měl svědomitě ctít Putrada Ékádaší. Během svého pozemského života získá jistě poté syna a po smrti dosáhne vysvobození. Kdokoli jen čte nebo slyší o slávě Putrada Ékádaší získá prospěch srovnatelný s vykonáním oběti koně. A já jsem ti to celé vyprávěl pro dobro všeho lidstva.“

 

Tak ve Véda Vjásově Bhavišja Puráně končí vyprávění o Pauša-šukla Ékádaší, neboli Putrada Ékádaší.