Vrindávan

Stojíme na křižovatce, kde nás zanechal taxíkář, co si myslel, že z nás vymámí víc než bylo domluveno. Nakonec odjel zpět k nádraží, nadávaje přitom a láteříc v nám neznámém jazyce. Rozhlížím se kudy dál, když v tom zprava přijíždí něco jako velkokapacitní motorikša. Říká se jí tady tempo, je delší než ta, v níž nás sem přivezli a odhaduji, že pojme aspoň osm cestujících. Teď je poloprázdná, kromě řidiče a mladíka, který na nás volá: "Vrindávan?" v ní sedí dva lidé.
"Yes, Vrindavan," volám já a tempo zastavuje uprostřed cesty.

"Five rupees each," pět rupií na osobu, povídá ten klučina a my se hrneme dovnitř. Nakládáme batohy a kluk dodává:
"Luggage ten rupees." Uhádám to na pět.

​

Můj odhad, že se do tempa vejde osm cestujících naprosto selhal. V průběhu jízdy se tempo zaplní jak uvnitř, tak zvenku. Nechápu přesně jak, ale lidé jsou zavěšeni ze všech stran a klučina akrobaticky přelézá, prolézá a přeskakuje, aby každého dalšího pasažéra řádně zkasíroval. Nemám ponětí, kolik nás v tempu jede, ale mám podezření, že k dvacítce to bude.

​

Přijedeme na křižovatku na kraji Vrindávanu. Mládenec, co inkasuje za jízdné nám ukáže kudy ke Krišna Balarám mandiru, pomůže nám vyložit zavazadla a tempo odfrčí pryč. Jdeme pěšky a po nějaké době nás zastaví poměrně slušně vyhlížející člověk. Dozvídáme se, že má nemocného syna. Lékař mu předepsal lék, který stojí 50 rupií, zatímco on jich má jenom 35. Hbitě si spočítám, že ubožákovi chybí 15 rupií a i když se mi té jeho historce až tak moc věřit nechce, říkám si, co kdyby a sahám do váčku, co mám zavěšen u krku pro bankovku v hodnotě jedné rupie. Pokud je ta jeho historka pravdivá, nebude jistě pro dotyčného problémem odchytit si ještě pár Evropanů či Američanů, jichž je ve Vrindávanu opravdu hodně a při troše štěstí těch zbývajících čtrnáct rupií snadno sežene. Podávám mu bankovku s pocitem, že možná opravdu pomáhám potřebnému, když v tom okamžiku na mne dotyčný spustí příval slov začínající větou:
"Cože, jenom jednu rupie?! Říkal jsem, že lék stojí padesát rupií a já jich mám jen pětatřicet!"
Na víc nečekám, vkládám bankovku zpět do váčku a vydáváme se dál směrem naší cesty. Ind vedle nás chvíli poskakuje a láteří, pak to vzdá a posílá za námi jistě něco nelichotivého v řeči jíž rozumí jen on.

​

Zhruba po dvou kilometrech chůze potkáváme oddaného ze Západu. Zavede nás k poměrně levnému ášramu, v němž se ubytováváme. Zavazadla necháváme na pokoji a vydáváme se na pěší obhlídku okolí. Až tak moc toho prozatím neobhlížíme, máme namířeno ke Krišnovi a Balarámovi do iskconského chrámu. Měl by být u hlavní cesty, ne dál než deset či patnáct minut od Fogl ášramu, v němž bydlíme. Po půl hodině chůze nám dochází, že něco zřejmě není v pořádku. Ptáme se nejbližších pocestných a zjišťujeme, že chrám jsme nechali za zády asi před čtvrt hodinou. Jdeme tedy zpět a tentokráte se díváme opravdu pozorně, abychom už více nebloudili. Chrám samozřejmě nijak zvlášť hledat nemusíme, nedá se přehlédnout. Je až s podivem, jak jsme ho mohli předtím minout. Poté, co necháme boty venku, vstoupíme do chrámové budovy. Je to jakási dvorana uprostřed níž vyrůstá ze země rozložitý strom. Nad ním holé nebe, ale předtím ještě jakési králičí pletivo zamezující opicím v návštěvě chrámu shora. Takže vlastně opičí pletivo. Šachovnicová dlažba vás dovede k oltářní části chrámu. Ta je zastřešená. Tři vedle sebe umístěné oltáře, od zbylé části chrámového dvora oddělené mramorovým zábradlím. Z prostředního oltáře na vás shlížejí Krišna s Balarámem, mramoroví a v životní velikosti. Krišna z černého mramoru, jeho bratr Balarám z bílého. Na oltáři po jejich levici jsou - opět mramoroví - Krišna se svojí milenkou Rádhou a dalšími pasačkami, s nimiž měl Pán Všehomíra v čase svého pozemského působení vztahy vpravdě rozkošnické. A to byly ony lepé děvy patrně všechny vdané! Inu, není nad to být Nejvyšším Poživatelem. Na oltáři po Krišnově pravici je mramorová inkarnace Krišny a Balaráma. Inkarnace nazvaná Gaura-Nitái zpodobňující Krišnu a Balaráma tak, jak se zjevili v 15. století.

​

V chrámové kuchyni, kde se vaří obětiny pro obětování božstvům by měl podle posledních, pár měsíců starých informací, vypomáhat kamarád Miro ze Slovenska. Máme v úmyslu se s ním sejít. Ke kuchyni je přístup z chrámu. Dovnitř nás nepustí, ale mám možnost se na Mira zeptat hlavního pudžárího - kněze, který má na starosti vše kolem oltáře. Je to starší, v celibátu žijící muž s výrazem vlčáka. Že žije v celibátu se pozná podle roucha oranžové barvy - barvy celibátníků. Na moji otázku, zda zná Mira ze Slovenska mi odpoví něco ve smyslu:

 

"Miro huhgr guhgr wahgr kundalí."

 

Teda, z toho zrovna dvakrát moudrý nejsem. Ptám se znovu:

 

"Můžete mi prosím říct, jestli tady někde najdu Mira ze Slovenska?"

 

"Uhgr hughr Miro hughr gughr wahgr kundalí."

Jdu pryč, aby mě nepokousal.