Madan Mohan
Jak splašit koně
23. listopad
Předchozího večera jsme zaplatili ve Fogl ášramu sto rupíí za poslední dva dny pobytu a dnešního rána se stěhujeme do Mahešwari ášramu. Je levnější než Fogl, a protože ještě netušíme, jak dlouhou dobu v Indii pobudeme, je každá ušetřená rupie dobrá. Máme pokoj s malým balkonem, záchody a sprchy jsou na chodbě. Díky balkonu později zažiju několik veselých okamžiků, ale jak říkával Béla Bugár, o tom potom. Po přestěhování jsme si zašli na snídani do restaurace v Krišna Balarám Mandiru. Restaurace je to výborná, krom dobrého jídla je to vhodné místo pro potkávání se s lidmi z nejrůznějších koutů světa.
Krátce po poledni se vydáváme na další pochůzku po místních atrakcích. Protože jsme v místě, kde je prý na každých deset obyvatel města jeden chrám, je zřejmé, že oněmi atrakcemi nebude nic ve stylu Matějské pouti (ačkoli s poutí to jistou jazykovou souvislost má - poutní místa). Naším dnešním cílem je nejstarší chrám ve Vrindávanu, Madan Mohan Mandir. Byl postaven roku 1580 na pahorku nad řekou Jamunou obchodníkem, jehož zbožím naložená loď uvízla pod pahorkem na mělčině. Zbožný kupec, nevěda co si počít, dal na radu poblíž meditujícícho světce, aby se modlil ke Krišnově formě Madan Mohan. Onen světec se jmenoval Sanátan Gosvámí a sošku Madan Mohan zdědil po svém učiteli, který ji obdržel zase od svého gurua. Ten ji našel u kořene stromu při své návštěvě Vrindávanu. Pochází prý ze starého chrámu, odkud byla kolem roku 1000 odnesena a uschována před nájezdy prvního sultána Mahmúda z Ghazny. Kupec uposlechl světcovy rady a k přítomné sošce rozkošně přitažlivého Krišny (uvedené atributy jsou jen překladem jména Madan Mohan) se počal modlit. Modlil se za spásu své lodě a přislíbil, že v případě záchrany bárky postaví za to, co za převážené zboží utrží, pro Madana Mohana chrám. A co se nestalo - loď se jako mávnutím kouzelného proutku z písčin na dně Jamuny uvolnila, obchodník prodal zboží s neuvěřitelným ziskem, vrátil se do místních lesů (v té době byl Vrindávan jen zalesněnou oblastí) a pod dozorem světce Sanátany Gosvámího postavil na pahorku monumentální chrám. Dlužno dodat, že posvátná soška se stěhovala ještě dvakrát, a to když Vrindávan roku 1670 přepadl náš starý známý Aurangzeb. Po různých peripetiích je nyní k vidění v radžastánském Džajpuru. Aurangzebovou návštěvou byl chrám na věky věkův znesvěcen, pročež byl počátkem devatenáctého století na úpatí pahorku postaven nový chrám Madan Mohan a v něm umístěno "náhradní" božstvo.
Dva nepřehlédnutelné monumenty z červeného pískovce tyčí se ve své falické majestátnosti. I dnes, když kolem dávno není les, vyjímá se Madan Mohan vznešeně nad své okolí. Genius loci nás okamžitě spoutá a my jako v tranzu nasáváme atmosféru místa, které i po Aurangzebově znesvěcení vyzařuje více svatosti než většina toho, co jsme doposud viděli. Za chrámem se klaníme u hrobky světce, jenž svým uctíváním Madana Mohana inspiroval kupce k stavbě chrámu. Společnost nám dělají hejna papoušků. Z meditace nás však brzy vyruší jiní obyvatelé svatého místa: několik toulavých psů cení na nás zuby, a tak se pomalu vzdalujeme. Než místo opustíme, všimneme si "hrobky", v níž mají být uloženy několik set let staré rukopisy světců.
Naše další kroky směřují od nejstaršího vrindávanského chrámu k tomu nejpopulárnějšímu - Banke Bihári navštěvují tisíce poutníků denně. Cestou nás provází tlupa opic. Statní samci s mohutnými bicepsy ukazují své ostré špičáky. Hlavně se jim nedívat do očí. Tito primáti berou pohled do očí jako výzvu, a to je to poslední, co bychom si přáli. Uhýbáme zrakem před jejich drze vyzývavými pohledy. Strach? Ano. Dáme ho najevo? Nikdy. Neohroženě pokračujeme v cestě k obydlenější části města, jinou možnost nemáme. Potkáváme dva místní obyvatele, Bridžbásí. Radí mi dávat si pozor především na brýle. Ó, to znám, nejsme ve Vrindávanu nijak dlouho, ale tu čest jsme již měli. Chvíli se s místními vybavujeme, opicím tím dáváme najevo, že nejsme sami, po chvíli se s přívětivými domorodci loučíme a cestu k Banke Bihári absolvujeme nebojácně kolem volně stojících krav, koní a prasat. Hodují zde na zbytcích čehosi, jediné co rozpoznáme, jsou barevné, částečně průsvitné igelitové tašky, které se zde dávají k jakýmkoliv nákupům - ať kupujete vonné tyčinky, ovoce nebo zubní pastu. Tlupa makaků rhesus se rozhodla nás dále nedoprovázet a my s úlevou dokončujeme strastiplnou cestu.
Chrám Banke Bihári byl postaven v roce 1864. Davy lidí před vstupem způsobují, že nemáme chuť nahlédnout dovnitř, a tak se rozdělíme - Angara-purna se vrací do Krišna Balarám Mandiru, já jdu udělat nějaké drobné nákupy na Loi Bazar k Šišovi. Při návratu do ášramu zaujmu krávu s býkem, kteří mě následují. Už mám všech těch zvířat dnes tak trochu dost - psi, opice, teď ta kráva s býkem. Zrychlím, dobytek rovněž. Skoro běžím, býk s krávou pořád za mnou. A pořád rychleji. Rozeběhnu se ulicí a - splaším koně! V nastalém zmatku podaří se mi aspoň zbavit se té krávy a jejího druha.