Miro a Prithi
První český sanjásí
Je to podivné. Měli jsme dost věrohodné informace o tom, že Miro již delší dobu pobývá v chrámu Krišny a Balaráma, a přitom ho tu zřejmě nikdo nezná. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně, nevyzpytatelné jsou cesty jeho služebníka Mira Porubského z Trenčína.
Součástí chrámového komplexu je i hotel a restaurace. Hotel má však dvě nevýhody: jednak je třeba si rezervovat místo dlouho dopředu a pak, ačkoli pro poutníky ze Západu není jistě nijak drahý, pro nás nepřichází v úvahu. Při předpokládané délce našeho pobytu nejméně jeden měsíc, musíme upřednostnit něco levnějšího, a proto jsme ubytováni v již zmíněném Fóglu. Restaurace je vynikající. Podávají se vegetariánské speciality připravené podle indických receptur, na rozdíl od původních nejsou však zdaleka tak kořeněny, pročež je bez potíží pozře a stráví i našinec.
Zdeptáni neúspěšným pátráním po Mirovi dáváme si v restauraci výbornou večeři v ceně 35 rupií na jednoho. Po večeři, utrmáceni z více než dvoutýdenního cestování, odebereme se do ášramu a po nezbytné sprše usínáme jako nemluvňátka. Ne nadlouho. Kolem jedenácté večer mě Angara-purna budí. Má prý teplotu a je jí zima. Sahám jí na čelo, je horká jako pec. Během noci jí několikrát vařím horký čaj a opakovaně ji láduji acylpyrinem. Sebe pro jistotu taky, dvakrát nejlépe není totiž ani mně. Myslím, že to máme z toho, že jsme v Mathuře pili džus z jejich ušmudlaných skleniček. Kdoví, jakou choleru jsme si tím přivodili. Zřejmě nám v Pákistánu narostlo sebevědomí a s ním i dojem, že přežije-li člověk nástrahy prasečího chlívku pro 600 milionů ušmudlanců, neporazí ho už nic. Mezi oněch 600 milionů ušmudlanců samozřejmě nezahrnuji naprosto všechny Pákistánce, jsem si zcela jist, že v Islámské republice Pákistán žijí i čistotní lidé, vůbec nijak o tom nepochybuji, vsadil bych se o co chcete, že nejméně pět či šest jich tam bude. A možná i víc. (Hněv Alláha Všemohoucího na mne za to rouhání!)
Na druhý den ráno trošku uklidím ten brajgl, co vznikl při vybalování našich věcí a vyperu, co máme špinavé. Cítím se lépe než v noci a jdu do chrámu meditovat. Po meditaci se opět snažím najít Mira a dozvídám se, že by měl být kolem půl páté odpoledne v kuchyni. Vracím se do ášramu, Angara-purna vypadá už vcelku schopně, dokonce bych řekl, že už nemá ani teplotu. Ona sice tvrdí, že má, ale já si stejně myslím svoje. Odpoledne jsem potkal Pavla Mokráčka. Kluka, jehož jsem znal z pražské krišňácké restaurace Góvinda. Je odněkud z Moravy a po skončení vysoké školy ho uchvátila védská filozofie, odjel do Májápuru v Bengálsku, přijmul zasvěcení od gurua a představuje se teď jako Prithi. Jednoho dne se stane prvním českým sanjásím, ale to v tuto chvíli nemůžeme ani tušit. Teď je zrovna na pár dní ve Vrindávanu a může mi dát cenné rady, jak tady nejlépe přežít. Tak především ví, kde najít Mira - Miro se stal osobním služebníkem Kundalí dáse (to jsem měl vyrozumět už od "Vlčáka" z toho jeho vrčení) a každé odpoledne je s ním na čtení z Čaitanja- čaritámrity knih v Bhaktivédantově domku hned za chrámem. Další cenná informace se týká stravování - ráno co ráno organizují oddaní chrámu Krišny a Balaráma rozdávání jídla zdarma v rámci programu Food For Life. Je to prý kvalitnější a chutnější strava, než jakou dostávají samotní oddaní v chrámu. Na FFL se tak nešetří. Namítám Prithimu, že FFL je patrně pro bezdomovce a hladovějící potřebné, ne pro turisty ze Západu. "Já tam chodím taky," povídá Prithi "a nikdo si nestěžoval. Prostě si tam sedneš a oni ti dají najíst. Je to výborný kičrí, tady z toho, co dostávají oddaní by ti bylo tak akorát špatně." Myslím, že víc mě už přemlouvat nemusí, o snídaně je postaráno.