Mathura

Je sobota 19.11. Vstáváme ve 4:45, neboť v 6:50 má odjezd vlak do Mathury. Na rozdíl od včerejšího opěvování Višnua již od nekřesťansky časných hodin je dnes naprostý klid. Ne na dlouho. Úderem páté to vypuká. Aspoň mě tak nemrzí, že už jsem vzhůru. Vysprchujeme se, sbalíme, klíč necháme v zámku, připomeneme si Bengálcovo "no donation - Krishna´s gift" a po anglicku se vypaříme.

​

Bez problémů se dostaneme na nádraží, koupíme si jízdenky a nastupujeme do vlaku. Má na odjezdu půlhodinové zpoždění, ale to nám nijak nevadí. Poté co se rozjedeme, objeví se prodavač s teplou vegetariánskou snídaní s porcí za 10 rupií. Dáme si oba. Čeká nás 160 kilometrů do Dillí a dalších 150 do Mathury. Něco málo přes 6 hodin jízdy. Vzhledem k tomu, čím jsme až dosud prošli, to není zlé. Taky nám cesta příjemně ubíhá: chvíli podřimuji, pak pro změnu pozoruji ubíhající krajinu s vesnicemi rozhozenými podél trati, občas si povídám se spolucestujícími, kteří se v našem kupé střídají, jak si vlak prodírá cestu od jednoho nádraží k druhému směrem na jih. Vše probíhá v poklidu a bez potíží. Ale jen do Dillí. V Dillí se vlak totiž zaplní do posledního místa a nějaký človíěk si nárokuje místo, na němže sedí Angara-purna. Přichází zřízenec mající na starost přidělování rezervací ve vlaku. Angara-purna si mezitím přesedla ke mně, ostatní spolucestující se smáčkli k sobě, aby se k nám vešla. Ten chlápek, co je tu přes místenky, se tváří jako ředitel Mléčné dráhy a ptá se nás jak je vůbec možné, že jsme si dovolili si v tomhle vlaku sednout. "Prostě jsme sem přišli, vlak byl prázdný a neviděli jsme rozdíl mezi jednotlivými sedadly. Jedeme z Kurukšétry a doteď to nikomu nevadilo."

"Vy jedete z Kurukšétry?" rozzářil se chlapík a už vůbec nevypadal jako ředitel jakékoli dráhy. "Tak to nějak uděláme," a na Angara-purnu: "Sedněte si zpět." Chudáka, co měl místenku někam odvedl a my díky tomu seděli dále nerušeni až do Mathury.

​

Téměř čtvrtmilionová Mathura nás přivítala kolem půl druhé odpoledne. Vystoupíme z vlaku a u stánku s džusy si necháme udělat džus z čerstvého ovoce. Skleničky, co nám do nich džus stáčejí, vypadají, že pamatují ještě časy britského impéria. A že je po odjezdu Britů neměl kdo umýt, bylo taky docela zřejmé. Zjevně nám ale otrnulo v Pákistánu, a tak jsme riziko cholery, moru a úplavice považovali za mizivé. Tyhle džusy stojí v Indii pakatel a vždy si můžete vybrat hned z několika druhů. Že chutnají jako nektar polobohů, vám snad ani nemusím říkat. Po lahodném občerstvení odevzdáme při výstupu z nádraží jízdenky a vycházíme z nádražní budovy.

​

Na parkovišti před nádražím stojí taxíkáři vybaveni motorikšama. Jsou to vlastně motorové trojkolky s kabinkou pro pasažéry. Kolem postávající taxíkáři se na nás vrhnou jako supi na mršinu. Ženou se k nám od svých trojkolek, vypadá to jako městský závod v běhu. Jak k nám postupně přibíhají, vykřikují ceny: čtyřicet rupií, sto, šedesát. Vidí, že jsme Evropané, a proto správně usuzují, že máme namířeno k chrámu Krišna Balarám Mandir v 16 kilometrů vzdáleném Vrindávanu. Jak postupně přibíhají další a další, vychází najevo, že čtyřicet rupií je zřejmě minimum, pod nějž nikdo nepůjde, když tu přichází nabídka:

"Třicet rupií."
Po zkušenostech z Pákistánu neponechávám nic náhodě a polopaticky ukazuji:
"Ona patnáct, já patnáct, to je třicet dohromady."
"Yes, yes," zní přesvědčivá odpověď, a tak kývneme.

 

Jeden z přihlížejících taxíkářů, co nám nabízel odvoz za 40 rupií mi povídá:

"Je to podvodník, za třicet vás tam nikdo nevezme, nevyplatí se to."

Otočí se k domnělému podvodníkovi a snad v hindštině, snad v jiném z četných jazyků v Indii používaných, se na něj oboří a zaplaví ho přívalem slov. Zní to jako spravedlivý hněv, na což náš taxíkář zareaguje mávnutím ruky a nakládáním našich zavazadel. Onen rozhněvaný člověk nám ještě řekne:

"Dejte si na něj pozor," a odchází.

My jedeme. Po několika stech metrech otočí náš levný řidič hlavu dozadu a jen tak jako mimochodem prohodí:

"Luggage fifteen."

Tak tady byl zakopán pes! Teď chce po nás o polovinu víc, než bylo domluveno a svádí to na zavazadla.

"NO!" Naprosto rezolutně a nesmlouvavě dávám najevo nesouhlas.

On zastaví, my vystupujeme. Hádá se s námi a že za 45 rupií nás odveze až ke Krišna Balarám mandiru. Je to prý deset kilometrů tam, deset zpátky a za třicet rupií by se mu nevyplatilo nás nikam vozit. To je sice hezké, ale měl to říct na začátku. Proto neustále opakuji: "Ne, ne. Říkal jsi třicet."

Vidí, že s námi nepořídí a chce tedy pět rupií za ten kus cesty, co nás vezl z nádraží. To se mi ale taky nelíbí:

"Říkal jsi za třicet až ke Krišna Balarám mandiru. Jsi podvodník a tohle tady není Krišna Balarám. No Krishna Balaram, no money." A jdeme pryč.