Persie

Je vlastně už středa, když opouštíme hraniční přechod. Trvalo přesně šest a půl hodiny, aby povinnosti bylo učiněno zadost. Hned za hraniční závorou je další putyka, tak u ní navzdory právě protrpěné nucené přestávce zastavíme. Za pár vteřin je mi jasné proč: do autobusu se nahrnou veksláci (pracují zřejmě nepřetržitě). "Hello, welcome to my country," volá první z nich, jako by mu patřil celý Írán i s nebožtíkem Chomejním, "mark, dolar, lira?" Posádka autobusu ho vyhodí ven i s celou jeho veksláckou suitou. Jdeme měnit peníze do tepla místní putyky. Za 10 dolarů dostaneme 27 tisíc rialů, neboli 2700 tumanů. Oficiální měna je rial, všichni ale počítají v tumanech. To aby to bylo jednodušší. Naši milí spolucestující dohlížejí na to, aby nás veksláci neoblafli. Idžaz dokonce vynadá vykukovi, který nám nabízel horší kurz. Než stihneme nasednout zpět do autobusu, přiběhne i Kiani. Pustili ho.

"Měnil sis peníze?" ptá se hned po uvítání.
"Jasně, 10 dolarů," na to já.
"Ale proč, vždyť jsem ti říkal, že pokryju veškeré vaše výdaje na území Íránu?!" (To nám fakt slíbil, chápete to?)
"No jo, co jsem měl dělat, když si tě nechali na hranici."
"Ale teď jsem tady a platí, co jsem řekl předtím. Zaplatím za vás všechno, co bude potřeba. Tumany, co sis vyměnil si nech na zpáteční cestu, platí?"
"Okay," vzdávám se.

​

Pokračujeme v úmorné cestě zasněženými horami, občas přerušované vojenskými kontrolami. Stejně jako na druhé straně hranice i tady vojáci zastavují projíždející autobusy a dívají se do pasů. Nám většinou ne, jdou jen po "barevných". Napřed jsem si myslel, že i Íránci to činí z obavy před kurdskými teroristy, později jsem však zaznamenal, že je to jen jakási národní zvyklost: podobné prohlídky totiž vykonávali po celém území, jímž jsme projížděli, a to i v oblastech, kde o Kurdech nemají ani ponětí. Mnohem častější než vojenské kontroly jsou ale četné zastávky na čaj, na jídlo, na modlení, na čurání. Pakliže v Turecku jsme zastavovali často, tak v Íránu ještě častěji. Průbežně nahlížím do mapy a pokouším se odhadnout, jak dlouho ještě pojedeme. Moje mapa zajímá většinu spolucestujících, nejvíc však Idžaze. Ukazuje mi, kudy pojedeme, což máme beztak už nejméně stokrát nastudované, a dává mi i cennou informaci: na úsek cesty podél afghánských hranic z Taftanu do Kvéty se za žádných okolností nemáme vydávat v noci. Z afghánských hor totiž sjíždějí ozbrojení bandité, přepadávají autobusy a okrádají cestující o jejich cennosti a ženy. Tito lupiči už dávno nejsou vyzbrojeni kinžály a noži, v Afghánistánu totiž není nouze o nejmodernější americké a ruské, potažmo i československé zbraně. Chceme-li se tedy vyvarovat setkání s nimi, máme jet buďto přes den, anebo vlakem, který však jezdí jen dvakrát týdně. Ukládám si Idžazovy nezaplatitelné rady do paměti plně přesvědčen o tom, že projíždět uvedený úsek nočním autobusem by zcela jistě znamenalo ztrátu manželky a všeho, co mám při sobě.

​

V Tabrízu, jenž je metropolí íránského Ázerbajdžánu, vystupuje mládenec, který nám již dříve byl přislíbil, že se o nás v Teheránu postará. Má už toho prý dost, chce si odpočinout, a zve nás k svému bratrovi na 1 až 2 dny. Odpočatí pak můžeme společně pokračovat dále. Popravdě řečeno, máme už toho taky plné brýle, taková relaxační pauzička by nám jistě přišla vhod, máme však tranzitní víza na 5 dní a dlouhou cestu před sebou. O jeden den jsme už navíc přišli tím, že nám dali razítka do pasu ještě před půlnocí. S díky tedy odmítáme nabídku mladého sympaťáka. Mrzí ho to, Kiani však jeho žal zmírňuje tím, že - nevím už pokolikáté - přislíbí, že se o nás postará. Rozloučíme se a ještě než zvedneme kotvy, přibíráme jednoho Iráčana a čtyři Pákistánce cestující do Lahore. Idžaz má konečně společnost.

​

Při jedné z mnoha zastávek si za 500 rialů, což je v přepočtu na slovenské koruny necelých šest korun, kupujeme u stánku na parkovišti kilo sladkých mandarinek. Když to zjistí Kiani, hněvá se na nás neboť mu tím znemožňujeme se o naše potřeby postarat tak, jak nám to milionkrát slíbil. Tihle Íránci jsou zvláštní chlapíci: jako by neustále soupeřili v nevyhlášených závodech o nejpozornějšího hostitele, odmítnete-li však jejich pohostinnost jsou schopni se na smrt urazit. Místopřísežně před Kianim prohlašuji, že si už nic nekoupím, a to ani omylem, a po čemkoli já nebo Angara-purna zatoužíme, umožnímu Kianimu, aby nám to mohl koupit. Jablko sváru je tím smeteno ze stolu a Kiani se opět usmívá jako sluníčko.