Lahore
Džem
A jsme v Lahore. S 12hodinovým zpožděním oproti jízdnímu řádu! Před lahorským vlakovým nádražím se loučíme s našimi dosavadními společníky. Děláme společné foto a opouštíme celou suitu s výjimkou Idžaze, který se rozhodl neopustit nás dokud se nepřesvědčí o tom, že najdeme vhodné místo k dnešnímu noclehu.
Místo pro nocleh ani nemusíme hledat, neboť se náhle objeví chlápek jménem Džem a nabídne nám nocleh v hotýlku pro nějž pracuje. Nebudí ve mně zrovna moc důvěry, nakonec ho však přeci jenom následujeme. Poté, co jsme mu totiž řekli, že jsme z Československa nám oznámil, že definitivně musíme využít služeb jejich penzionu, neboť nejsme prý jediní Čechoslováci, kteří budou mít tu čest strávit tam dnešní noc - už se u nich totiž ubytovali další dva. Takže to víceméně rozhodlo, navíc Idžaz prohlásil, že pojede s námi pro případ, že by na nás Džem šil nějakou boudu. V takovém případě by nám Idžaz pomohl opatřit nocleh někde jinde. Džem sežene bryčku taženou vychrtlým koníkem a jedeme do hotelu.
V hotelu si prohlížíme pokoj, který nám byl určen. Vyhovuje nám, a tak platíme na dvě noci pro dva lidi celkem osm dolarů. Idžaz se ujišťuje, že všechno je tak jak má být a odchází. Před tím se s ním ale domluvíme, že za námi přijde zítra v poledne. Angara-purna je vyčerpaná, jde se hned umýt a spát. Stále to chce vzdát a letět zpátky domů. Já jsem rozhodnutý dát jí peníze, sehnat letadlo a poslat ji domů samotnou, protože se nedokážu vyrovnat s tím, že deset kilometrů před hranicemi s Indií bych se měl otočit a vrátit se. Vypadá to teda tak, že se rozdělíme a dál už budu cestovat sám.
Džem mi ukázal pokoj, kde jsou ubytováni kluk a holka z Česka. Jdu teda na návštěvu. Dozvídám se od nich, že byli půl roku v Indii. Chtěli se prý vrátit už asi před měsícem, nebylo to však možné, protože Pákistánci uzavřeli hranici ze strachu před rozšířením morové nákazy. Že v Indii řádil mor jsme věděli již při vyřizování víz, uzavření indicko-pákistánské hranice však bylo pro mne novinkou. Znovu ji prý otevřeli před několika málo dny. To máme tedy štěstí. Oba Češi mi ochotně poskytují informace o tom, jak v Indii levně existovat, jakým způsobem cestovat a na co si třeba dávat pozor. Nevyhnu se prý neustálému obtěžování ze strany žebráků a pozor si mám dávat i na taxíkáře - s oblibou prý na místě, kam vás měli odvézt požadují jinou sumu, než na jaké jste se s nimi dohodli na začátku. Samozřejmě, že na konci chtějí mnohem víc. Taky se dozvídám jak si počínat při nakupování, jak usmlouvávat ceny atd., atd. Povídám si s nimi až do jedné hodiny po půlnoci, pak jdu taky na kutě.
