Napříč Persií

Teherán necháváme brzy za svými zády, notnou dobu je ještě vidět do výšky čnějící štíty hor. Jedeme po kvalitní dálnici, na jednom z billboardů lemujících cestu je již z dálky viditelná silueta hrozivě vyzbrojeného íránského vojáka a nad ní obrovský nápis: "ISRAEL MUST BE DESTROYED!!!" - Co k tomu dodat? Napadá mě staré známé, kdo seje vítr, sklízí bouři.

​

Cesta vede nefalšovanou pouští, občas zahlédneme nějakého toho velblouda. Autobus uhání dost rychle, hodně často zastavujeme u odpočívadel, vždy však jenom na pár minut. Máme celkem čtyři řidiče často se střídající v řízení. Nemyslete si však, že kvůli nějakému střídání u volantu se někde zastavuje. Oho! Tihle chlapíci jsou profesionálové, střídají se doslova za jízdy. Velmi často používají klakson, a to ve dvou polohách: klasické troubení a taky jakési hvízdání. To používají ještě radši než bežné troubení. Kdykoliv někoho míjíme či předjíždíme, neobejde se to bez troubení anebo hvízdání. Kromě toho nám cestu zpestřují četné vojenské kontroly.

​

Pátek 11. listopadu, třičtvrtě na sedm. Stavíme v pustině u hospody, 470 kilometrů před Zahedánem. Sedíme v hostinci a snídáme. Po snídani pokračujeme v jízdě, ráz krajiny je týž jako včerejšího dne: prašná, kamenitá poušť, velbloudi, městečka a vesnice s typickou hliněnou architekturou. A velmi kvalitní silnice. Silnice tu vůbec mají takové, že bychom jim je mohli závidět. Asi tak sto kilometrů před Zahedánem potkáváme před jedním hostincem Idžaze s celou jeho pákistánskou skupinkou. Vyjeli z Teheránu včera v půl druhé, museli však cestou přestupovat. Domlouváme se s nimi, že v Zahedánu na sebe vzájemně počkáme. Nakonec tam přijíždíme současně s nimi, dvaadvacet hodin poté, co jsme z Teheránu vyrazili.

​

Dav lidí nás pohltí okamžitě, jakmile opustíme autobus. Jakýsi chlápek nám anglicky vysvětluje, že dneska už nám k pákistánské hranici nejede lautr nic a že musíme k němu na hotel. Vmísí se do toho Idžaz, posílá hoteliéra pryč, podle všeho ke všem čertům, a požádá nás, ať nic bez něho nevybavujeme a nedomlouváme. Jde prý sehnat taxi, ať jen chvilku vydržíme, brzy pojedeme dál. Zmizí někde v davu a my čekáme na ulici. Neunikneme pozornosti tuctu kluků v pubertálním věku. Obstoupí nás a bezostyšně na nás zírají jako na svatý obrázek. Dokonce se pokoušejí využít naší nepozornosti a zjistit, co převážíme v kapsách našich batohů. Toto by se jinde v Íránu stát nemohlo: zdejší totalitní režim se totiž s nikým nepárá, za krádeže tu sekají ruce, cizoložství se trestá i smrtí, politickou opozici sprovodili ze světa pomocí kyseliny sírové (je to hrozné, ale doslova rozpustili parlament), na křižovatkách ve městech vartují ozbrojení vojáci, vojsko pečlivě kontroluje všechna auta i autobusy projíždející jejich mírumilovnou krajinou (mír je oficiální vládní doktrínou, bude však zcela možný jedině tehdy, až do posledního muže vyhladí všechny nepřátele i s jejich odpornými přisluhovači), a tak je v Íránu většinou velice bezpečno. Výjimkou je právě zahedánská oblast: bezprostřední blízkost afghánských a pákistánských hranic zřejmě dělá své. Nejsme však tak nepozorní, jak se malým lupičům možná jevíme: nedáváme jim šanci.

 

Přichází Idžaz, sehnal Toyotu pick-up, její majitel nás všechny, to znamená partu Pákistánců, Iráčana a nás dva, odveze těch sto kilometrů k hraničnímu přechodu do Pákistánu. Bude to prý každého z nás stát třista tumanů. Nacpeme se dovnitř a řítíme se rychlostí stodeset až stodvacet kilometrů v hodině k nejnebezpečnějšímu úseku naší dlouhé cesty. Pár kilometrů od hranice je konečná, dál už pick-up nemůže. Řidič chce teď od každého čtyřista tumanů. Ty jsi ale vykutálený ptáček! Pákistánci se s ním přou, nakonec to nějak dopadne. Nevím, kolik mu dávají, já platím čtyři stovky za nás oba dohromady. Pokračujeme mikrobusem, tentokrát platím sám, dvěstě tumanů za všechny. Těch šestset tumanů, což je něco málo přes dva dolary, jsou vlastně jediné peníze, které jsme v Íránu museli utratit. Všechno ostatní za nás platil hodný Mr. Kiani.