Bhāratavarṣa
Konečně!
Přechod z Pákistánu do Indie nebyl tak jednoduchý, jak se zprvu zdálo: Po razítkách do pasu a kontrole zavazadel Pákistánci bych si myslel, že teď už nás čeká to samé od Indů, jenomže jsem se opět mýlil. Jdete asi kilometr zemí nikoho a během tohoto nedobrovolného pochodu vás nemine asi tucet dalších pasových kontrol. Jako by snad měli vypsanou soutěž, jak tuto z nejstřeženějších hranic na světě projít s co největším počtem kontrol. Kontrolují vás napřed několikrát Pákistánci a poté ještě několikrát Indové. Ti se asi nudí víc, poněvadž na jedné z kontrol nám i rentgenují batohy. Po zjištění, že útroby našich batohů neskrývají ani žádnou zákeřnou chorobu, ani AK-47, ani granáty či minomety, dávají nám rovněž razítka a vpouštějí nás do své přenádherné Bohem vyvolené země.
Posunujeme naposledy ručičky na hodinkách, tentokráte o 30 minut a je nám dáno na vědomí, že pouhých 10 minut zbývá do odjezdu autobusu do Amritsaru. Autobus nás vyjde každého na směšných 8 rupií a za chvíli jsme v hlavním městě indického Paňdžábu a poutním městě všech Sikhů. Navíc má i spojistost s Rámajánou, a to nejen proto, že zde měl mít ášram její autor Valmikí.
Amritsar znamená v překladu "Jezero s nektarem nesmrtelnosti". Město si vysloužilo tento název, neboť zde uprostřed jezera leží Zlatý chrám, nejsvětější místo pro všechny Sikhy. Ti nazývají své chrámy "gurudvara" a mají docela hezký zvyk, že každý pocestný může v gurudvaře požádat o nocleh a stravu. V některých gurudvarách na 1, v jiných na 2, či 3 dny. V Zlatém chrámu vás ubytují na 3 dny. Jedním z principů jejich víry je totiž sloužit bližním, čímž potažmo slouží Bohu. A bližní je pro ně každý, je jim jedno, jste-li Sikh, muslim, křesťan, ateista, nebo třeba uctívač svého pejska a kočičky.
K Zlatému chrámu nás přiveze rikša. Je to vlastně cyklorikša, v Indii snad nejrozšířenější způsob přepravy na krátké vzdálenosti. Nestojí mnoho a je to poměrně rychlé a pohodlné. V chrámu zjišťujeme dvě věci. Za prvé, střechu nad hlavou poskytují příchozím zdarma na tři dny a za druhé, vzhledem k jakémusi obrovskému svátku, sjelo se sem množství Sikhů a gurudvara má všechny pokoje obsazeny a poskytuje toliko společnou noclehárnu. Což se nám ale vůbec nezamlouvá. Hned vedle areálu Zlatého chrámu je hotel nabízejíci pokoj za 100 rupií na 24 hodin. Je to dost, ale je to hned u chrámu a nám se nechce hledat něco jiného, tudíž se ubytujeme. Dostáváme přidělenu skromnou místnost s WC a sprchou a dokonce i malým balkonkem do ulice. Necháme tu věci a jedeme rikšou na vlakové nádraží, koupit si jízdní řád. Cestou zpět na hotel kupujeme nějaké ovoce a taky sandály. Chápete to, mně stačí za 30 rupií, manželka musí mít za 70. Jako by tady v tom blázinci a všudypřítomném prachu někoho zajímalo nějaké parádění. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí...
Večer si hezky vypereme, pověsíme prádlo na balkónek a jdeme do hajan. A mně začíná peklo: už od Istanbulu mám potíže se zády, teď už se mi bolest od páteře přesouvá i do ramene a vystřeluje do lokte. To nám ten pobyt v Indii pěkně začíná. Ležím tu jako Lazar a říkám si, jestli mi toho bylo třeba a jestli by mi nebylo líp na Slovensku.