Kvéta

Ve čtvrt na jedenáct vjíždíme do Kvéty plné pestrých náklaďáků. Kvéta je největší a zároveň hlavní město Balučistánu. Leží poblíž afghánské hranice a je a bývalo prý baštou stoupenců Al-Káidy. Což jsem v okamžiku, kdy jsem tam po patnáctihodinové jízdě napříč Balučistánem vystupoval z autobusu nastrojeného stovkami či tisícemi barevných ozdob a cingrlátek, netušil.

​

Autobus nás vyplivnul na jakémsi dvorku, který zřejmě sloužil coby příjezdové nádraží. Naše mezinárodní osmičlenná skupina (Slovenka, pět Pákistánců, Iráčan a Čech), do té doby okupující poslední řady sedadel, musela počkat, až postupně vystoupí nejprve horalé sedící a ležící v nejroztodivnějších pokroucených polohách na zemi v uličce mezi haldami věcí jejichž výčet jsem podal v předchozí kapitole. Po horalech vystupovali cestující sedící na sedadlech. Jednalo se povětšinou o Pákistánce, kteří se s horaly, příslušejícími nejspíše k paštunským kmenům, nijak nedružili.

​

Naše skupina vystoupila mezi posledními, převzali jsme si zavazadla a na ulici před "dvorkem" sehnali větší pick-up, na jehož korbičce jsme poměrně pohodlně dojeli rušnými ulicemi, plnými troubících pestrobarevných náklaďáků, mezi nimž se proplétala auta a povozy tažené osly či mezky, na hlavní vlakové nádraží. Taxu za svezení se, pět rupií za osobu, za nás Idžaz rád zaplatil. Na nádraží jsme záhy zjistili dvě věci:  za prvé, vlak do vzdáleného Lahore měl jet za několik minut, a za druhé, nejsou na něj lístky, je plně vyprodán. Další vlak měl jet naštěstí už za další tři hodiny a vyprodán zatím nebyl. Idžaz kupuje osm lístků. Dva pro nás, pět pro sebe a svoje pákistánské soudruhy a jeden pro Iráčana. Celá parta jsou naši kamarádi, které známe už několik dní z istanbulského autobusu. Dávám Idžazovi 456 rupií za naše dva lístky. Bere si ode mne čtyři stovky, zbytek mi velkoryse nechává. Když se s ním finančně vyrovnají i ostatní, uložíme všechna naše zavazadla na jednu hromadu.

​

U ní zůstanu já s Angara-purnou, zbytek naší společnosti někam odchází. Prý na půl hodiny, tak máme zatím hlídat věci. Půlhodina v oněch zeměpisných šířkách má trochu jiný rozměr než jsme zvyklí z Evropy, takže zpátky se začnou první z nich trousit ne dříve než po devadesáti minutách, během nichž si několikrát přeji, ať čas plyne rychleji. Krátce po jejich odchodu se před námi totiž doslova zjeví dva muži, kteří na první pohled upoutají svým vzezřením: narozdíl od všech Pákistánců, Afghánců, horalů i nehoralů, s nimiž jsme se dosud setkali, tito mají na sobě běloskvoucí hábity. Jakým způsobem se jim daří udržovat je tak čisté, je mi záhadou. Nedokáži je nikam zařadit, až o mnoho let později se dozvím, že v podobných úborech chodí Arabové a v oblastech na pákistánsko-afghánském pomezí se nevyskytují náhodou.

​

Oba příchozí se mě ptají odkud jsme a chtějí vidět naše pasy. Zajímá je, proč máme tolik zavazadel a kdo s námi ještě cestuje. Nemám chuť se jim zpovídat, oni však prohlásí, že jsou od policie a trvají na tom, že musí vidět můj pas. Nemají na sobě uniformy - tedy pokud jimi nejsou ty bílé hábity - ani se nám jako policisté nijak nelegitimují, takže nemám vůbec chuť jim pas ukázat. Vlastně se baví jenom se mnou, na Angara-purnu se ani nepodívají. Neexistuje pro ně. Nemám z nich moc dobrý pocit, nejradši bych byl, aby se někdo z našich pákistánských přátel vrátil a tihle dva nám dali pokoj. Oni se k tomu ale očividně nemají. Stále dokola se ptají, odkud jsme, stále dokola tvrdí, že jsou od policie a znovu a znovu se zajímají o můj pas. Přitom stále nenápadně pozorují okolí. Toto policisté rozhodně nebudou. Abych se jich však zbavil, ukazuji jim svůj pas. Vztáhnou k němu ruce, ale já nedopustím, aby se ho dotkli. Nedám ho z ruky, jen jim ho ukážu. Jim to nestačí a prohlásí, že budu muset jít s nimi, že mají hned za rohem policejní stanici a tam si budou muset prověřit údaje z mého pasu. Stále více si přeji, ať už se vrátí někdo z našich. Ti dva to ještě chvíli zkouší, já jsem však pevně rozhodnut s nimi nikam nejít, pas pro jistotu vložím zpět do pouzdra, co nosím přímo na těle. Chvíli se slovně dohadujeme, jejich oči jako černé blesky šlehají tu na mne, tu doleva a zase doprava, jak se jimi rozhlížejí, pak si mezi sebou něco řeknou řečí, které nerozumím, mně oznámí, že se ještě vrátí, musí si jen dojít pro policejní průkaz, otočí se a odcházejí směrem, kde tvrdili, že se nachází policejní stanice. Už je nikdy neuvidím. Ó, jak jsem tomu rád! Abych byl upřímný, vůbec nevím, jestli ti dva chlapíci v arabských hábitech měli něco do činění s Al-Káidou, ale v žádném případě si nevyčítám, že jsem s nimi nikam nešel. Nerozumím sice tomu, proč si ke "kontrole dokladů" vybrali zrovna mne, určitě jsem nebyl jediný exotický cizinec, který tamtudy projížděl, ale já jsem je asi něčím iritoval. Podobně jako o dva měsíce později tajnou policii v Teheránu, ale to by už bude jiný příběh.

 

Musím říct, že mi spadl kámen ze srdce, když odešli, netrvalo však dlouho a lavičku přímo proti nám zabrala pětice Pákistánců. Pět exotů s nabarvenými vlasy. Drží se za ruce jako by byli teplí, jsou i moc pěkně zmalovaní a neustále se na nás dívají. Vlastně ani ne tak na nás oba jako spíš na Angara-purnu. A co je na tom nejúžasnější, dívají se celou dobu s otevřenou pusou. S dokořán otevřenou pusou. To jsem teda ještě neviděl! Oni vám na ni vydrží civět se spuštěnou sanicí víc než hodinu. Sedí přímo proti nám a dokud se nezačnou vracet "naši" Pákistánci s Iráčanem, upřeně nás pozorují. Zvednou se až s příchodem prvního z našich.

​

Kolem jedné hodiny si jdeme sednout do vlaku, co jistě pamatuje ještě doby britské koloniální nadvlády. Jednotlivá "kupé" nejsou oddělena od chodbičky dveřmi, ani stěnou, ani to tedy nejsou kupé, tak jak je známe z našich vlaků. Uvnitř jsou dřevěné lavice, naštěstí čalouněné a potažené koženkou. Každá lavice je teoreticky pro čtyři cestující a nahoře nad hlavami, tam, kde byste hledali místo na odložení zavazadel, jsou dvě lůžka. Jedno nad každou lavicí. Je nás akorát osm na jedno kupé. Batohy nacpeme pod lavice, horní pryčny obsadí Angara-purna a Iráčan. Cesta do Lahore má trvat 24 hodin, tudíž nám každému vychází šest hodin na pobyt na horní pryčně. Tam budeme na střídačku spát.