Sbohem, špinavý Pákistáne!

Úterý, 15.11. Dnes nám vstupují v platnost indická víza. Po ranní hygieně a jablečném čaji začínáme balit. Dnes tedy konečně dorazíme do Indie. Jsme z toho příjemně vzrušeni, neboť tím se naplní cíl naší dlouhé cesty.

​

Dva Poláci, muž a žena, přijeli na hotel. Zajímají se o ubytování a úlisný fousáč nám je představuje. Chce, abychom jim o skvělých službách jeho zapráskaného hotýlku poreferovali. Jsou to mladá holka, asi jí nebude mnoho přes 18, a pán mezi 30 a 40. Oslovím je česky, protože s Poláky se česky člověk domluví. K mému překvapení mi však muž odpovídá v angličtině, pročež se k ní rovněž uchýlím. Ku škodě obou Poláků, což oni však nevědí. Ta holka je docela milá, on však působí trošku arogantním dojmem. Neustále se chvástá, co už všechno procestovali a když se mě vyptává na naše dosavadní zážitky a zkušenosti, vzbuzuje dojem, že ať řeknu cokoli, on to stejně už dávno zná. Chce vědět pár podrobností o tomto hotýlku. Dávám mu poslední šanci: odpovídám česky, on nicméně tvrdošíjně lpí na angličtině. Okay, máš chlape co si zasloužíš. Celému rozhovoru je totiž přítomen onen fousáč a moje odpovědi ohledně ubytovacích služeb sleduje opravdu bedlivě. Polák má smůlu, že je příliš povznesen nad to, aby mluvil "pieknie po polski", mohl se totiž dozvědět užitečné informace, aniž by nám fousáč rozuměl. Takhle mu vlastně nesdělím nic, co by mu zavdalo příčinu si ubytování případně rozmyslet. A říkám si, dobře mu tak, nafoukanci. Jenom té holky je mi trošku líto.

​

Džem s fousáčem nám už dříve slíbili zajištění odvozu až na hranici. Hotel prý má vlastní autobus a každý den ho k hranici kolem poledního vypravuje. Ptám se Džema, kdy autobus přesně pojede, ten mi neurčitě odvětí, že ne dříve než za 2 hodiny. Máme tedy ještě poměrně dost času. Alespoň si to myslíme. Z omylu nás však zakrátko vyvede fousáč, když přiběhne a vybízí nás: "Hurry up! Hurry up! The bus is coming. Hurry up!" Chce po nás, abychom se odtud hodně rychle vypakovali, neboť autobus již čeká vlastně jenom na nás. Zdá se mi to trošku podezřelé, vždyť je to jen pár minut, co nám Džem tvrdil něco úplně jiného, ale Džem tu momentálně není a fousáč tvrdí, že Džem neví ze samého žvýkání betelového listí čí je, natožpak, kdy jede autobus. Že Džem náruživě žvýká betel, jsme si všimli. Jeho jazyk doslova vyzařoval červeň vzniklou betelem. A také často vyplivoval červené sliny. "Bez betelu ani ránu" bylo zřejmě jeho životním krédem. Takže to, co nám tvrdil fousáč, dávalo jistý smysl. Narychlo se tedy spakujeme, fousáč nám přidělí jednoho z hotelových zaměstnanců, jemuž dáváme 20 rupií a vypochodujeme z hotelu. Rozhlížíme se po autobusu, kde nic, tu nic. Chlap s námi přechází rušnou ulici, v mžiku zastaví projíždějící mikrobus a nechá nás nastoupit. Zaplatí za nás řidiči a mizí. Podvodníci, shrábli od nás dvacku na autobus, jímž jsme měli dojet k hraničnímu přechodu a zatím nás naložili do mikrobusu, který jistě nestál více než 4 rupie na osobu a navíc, jak posléze zjistíme, až na čáru ani nejede. Že hotel vlastní autobus vypravuje mi hned první večer potvrdil i ten český kluk se svojí holkou. Nocovali ve stejném hotýlku již během své cesty do Indie, cestou zpět pak náhodou narazili znovu na Džema, a tak zde spali i cestou domů. Říkali jen, že teď má hotel jiné jméno, než měl před půl rokem.

​

Mikrobus má konečnou na konci města. Mám vztek na fousáče, že s námi takhle vydupal a mám vztek na sebe, že jsem mu na ten jeho trik skočil. Nejde o těch pár rupií navíc, ale o to, že jsem ze sebe nechal udělat pitomce. Stojím tady jak živoucí reklama na idiota, když vtom si to přihasí pick-up a v něm dva mladí kluci, ochotní nás za příslušný poplatek odvézt až na hranici. Alespoň to říkají. Jeden z těch šohajů ukazuje na ruce tři vztyčené prsty. Nemyslí tím, že by byl vyznavačem Nejsvětější Trojice, ani nám nemíní vysvětlovat tři aspekty hmotného stvoření, chce po nás tři rupie za svezení. Kluk anglicky neumí, ale rukama-nohama se ho v "posunkové" řeči vyptávám, jestli tři rupky za nás za oba. Kroutí hlavou, že to tedy ne, to že si jeho předchozí gesto o trojjedinosti vysvětluji špatně, mělo to prý znamenat tři rupie na osobu. Souhlasím, ale nejméně ještě podvakrát se ubezpečuji, že si rozumíme, aby pak nedošlo k nějakému nedorozumění na hranici při placení. Nerad bych byl zase za idiota.

​

Usedáme dozadu a oba kluci do kabiny. Cestou na hranici mají dost dobrou náladu, hlasitě se smějí a gestikulují. Za chvíli jsme na hranici. Okamžitě nás obklopí veksláci a měníme s nimi 600 pákistánských rupií za 600 indických. Teď ještě zaplatit za odvoz sem a můžeme se vydat do Indie. Jenomže v téhle zemi není nic tak, jak se to na první pohled jeví. Podle předchozí domluvy, měli bychom mladíkovi zaplatit celkem 6 rupií. Mládenec ale použivá nějakou jinou matematiku. Vyšší matematiku: chce po nás rovných 30 rupií. V ten moment, co se s tím vytasí, dostávám vztek. Nestačilo, že nás podvedli ti chytráci z hotelu, teď ještě tady ten pacholek (jen tak mimochodem, věřili byste tomu, že "pacholek" může být i kompliment?) si myslí, že jsme do jeho země přišli s úmyslem obrátit tu kapsy naruby a bez peněz se vydat do Indie. Tak svatí teda nejsme. Odmítám se s ním přít a hledám zbylá pákistánská platidla. Mám jednu bankovku v hodnotě 5 a jednu v hodnotě 2 rupií. Celkem tedy (vždycky jsem byl dobrý počtář) sedm rupií. Pacholek původně řekl 6, teď chce 30. Nemám chuť mu dát ani vindru navíc, upřímně si myslím, že za to své chování si nezaslouží vůbec nic, ale říkám si, svezl nás, tak dostane na čem jsme se domluvili, dávám mu oněch sedm rupií, má to i s dýškem, a nechci o něm do nejdelší smrti slyšet. Ale kluk ty prachy prostě nechce! Chce svých 30 a nedá pokoj a nedá. Nechceš? Tvoje chyba. Dostaneš prd a ne sedm rupií. Nahazujeme si batohy na záda a s připravenými pasy si jdeme pro výstupní razítka. Kluk s námi. Je 9:15, hranici prý otevřou v 9:30. Takže musíme čekat. Kluk je pořád s námi. Já si ho nevšímám a Angara-purna už vůbec ne, ale on se s námi stejně pořád hádá. Alespoň si to myslíme, poněvadž stojí před námi a výrazně zvýšeným hlasem něco mele. Pánbu ví co. V každém případě si ale získává pozornost veksláků. A už jsou tady a vyzvídají, co je to tu za nekázeň. Kluk něco mele, já jim říkám naši verzi.

"Jeli jste sami, nebo cestou někoho ještě přibral?" ptá se mne jeden ze samozvaných sudích.
"Sami, kámo, úplně sami," poslušně odpovídám.
"Tak to stojí 30, jinak by se mu vůbec nevyplatilo vás vézt," říká samozvanec.
"To je sice hezké, ale hošan řekl 3 plus 3," kontruji já.
"Neřekl vám, že vás veze 'special for you'?" ptá se zase nejvyšší spravedlivý.
"To tedy ani omylem," zní moje odpověď.

Samozvaný smírčí soudce se ptá kluka, jestli nám oznámil, že nás veze "special" a jestli je pravda, že nám řekl, že pojedeme každý za tři rupky. Nerozumím klukově odpovědi, ale sotva ji ze sebe vysype, předseda uličního výboru soudců nad ním mávne rukou. Doslova a do písmene. Veksláci odcházejí a kluk zůstává stále s námi. Tak nevím, jak dlouho to chce vydržet a říkám si, jestlipak ho ti Indové pustí s námi. Kluk pořád něco povídá a povídá, je to zřejmě společenský typ. Do jeho stále napřažené dlaně dávám oněch 7 rupií. Za snahu. A s gestem vladaře mu naznačuji, že audience skončila. A on, s gestem nejvyššího opovržení, oněch sedm rupií před mými zraky roztrhá na kousíčky a hodí mi je triumfálně k nohám. Teď ale zabrnkal Angara-purně na citlivou strunu. Vyjela po něm bez jakéhokoli varovného náznaku. Stojí před ním jak podrážděný býk, z očí jí šlehají blesky, že by jí je i Šiva mohl závidět a hlasem Perunovým mu zcela nepokrytě laje. Kluk neřekl ani slova, v rychlosti si posbíral ony papírky, co mi předtím hodil k nohám (má z nich hezkou skládačku) a vytratil se jak pára nad hrncem. Angara-purna tu pořád stojí a nadává na chudáka a já se směju a tečou mi slzy. Brečím smíchy.

​

Asi v deset konečně otevřou hranici. Dostáváme další razítka do sbírky v pase, zběžně nám prohlédnou zavazadla a vypadá to, že můžeme dát Pákistánu vale.