Gaura pakša měsíce Góvinda/Phalguna

Král Mandhat jednou požádal Vasišthu Muniho: „Ó velký světče, buď prosím tak laskav a vyprávěj mi o posvátném půstu, z něhož budu mít věčný prospěch.“

 

Vasištha Muni odppvěděl: „Ó králi, poslouchej, prosím, povím ti o nejlepším ze všech postních dnů, o Amálakí Ékádaší. Kdo s vírou drží během Amálakí Ékádaší půst, získá ohromné bohatství, zbaví se následků všech druhů hříchů a dosáhne vysvobození. Půst o tomto Ékádaší je očistnější než darování jednoho tisíce krav ryzímu bráhmanovi. Poslouchej mě proto pozorně, povím ti příběh o lovci, který navzdory tomu, že přes den pro svoji obživu zabíjel nevinná zvířata, dosáhl vysvobození tím, že na Amálakí Ékádaší držel půst a následoval předepsaná pravidla a zásady pro uctívání.

 

Existovalo království jménem Vaidíša, v němž byli bráhmanové, kšatrijové, vaišjové i šúdrové stejným dílem obdařeni védským poznáním, velkou tělesnou sílou a jemnou inteligencí. Ó lve mezi králi, celé království naplňovaly zvuky Véd, nežil v něm jediný ateista a nikdo nehřešil. Vládcem království byl král Pašabinduka, člen měsíční dynastie Sóma. Byl známý též jako Čitraráth a byl velice zbožný a pravdomluvný. Říká se, že král Čitraráth měl sílu deseti tisíc slonů a že byl velmi bohatý a dokonale obeznámený s šesti větvemi védského poznání.

 

Za vlády Maharádže Čitrarátha se nikdo v jeho celém království ani nepokusil vykonávat dharmu (povinnosti) někoho jiného. Tak dokonale zaměstnáni ve své vlastní dharmě byli všichni bráhmani, kšatrijové, vaišjové i šúdrové. V té zemi nebylo ani lakomců, ani žebráků, ani sucho, ani záplavy. V království neexistovaly nemoci a každý se těšil dobrému zdraví. Lidé sloužili s láskou a oddaností Nejvyšší Osobnosti Božství, Šrí Višnuovi, stejně tak král, který navíc prokazoval zvláštní službu pánu Šivovi. Navíc se dvakrát měsíčně všichni postili na Ékádaší.

 

Tak žili, ó nejlepší z králů, obyvatelé království Vaidiša po mnoho let velice šťastně a spokojeně. Zanechali všech druhů materialistických náboženství a zcela se odevzdali v láskyplné službě Nejvyššímu Pánu, Harimu.

 

Jednou v měsíci Phalguna (únor – březen) nastal posvátný půst Amálakí Ékádaší společně s dvadáším. Král Čitraráth si uvědomil, že tento specifický půst poskytuje obzvláště velký prospěch, proto on i všichni obyvatelé království světili toto posvátné Ékádaší velice pečlivě, za řádného dodržování všech pravidel a předpisů.

 

Po koupeli v řece se král i všichni jeho poddaní vydali k chrámu Pána Višnua, kde rostl strom amálakí (smuteň lékařská). Král i všichni poddaní nejprve obětovali stromu nádobu plnou vody a také jemný baldachýn, střevíce, zlato, démanty, rubíny, perly, safíry a vonné tyčinky. Potom těmito modlitbami takto uctívali Pána Parašuráma: „Ó Pane Parašuráme, ó syne Rénuky, ó Ty jenž těšíš všechny, ó osvoboditeli světa, přijď prosím k tomuto stromu amálakí a přijmi prosím naše pokorné poklony.“ Poté se modlili k stromu amálakí: „Ó amálakí, ó potomku Brahmy, ty dokážeš zničit všechny druhy hříšných reakcí. Přijmi prosím naše uctivé poklony a tyto skromné dary. Ó amálakí, jsi ve skutečnosti formou brahmanu a kdysi tě uctíval i Samotný Pán Rámačandra. Proto kdokoli tě obchází, je okamžitě zbaven všech svých hříchů.“

 

Poté, co vzdali tyto vznešené modlitby, zůstali král Čitraráth i jeho poddaní celou noc vzhůru. Strávili ji modlitbami a uctíváním v souladu s pravidly pro posvátný půst pro Ékádaší. Během tohoto příznivého času půstu a modliteb se na shromáždění objevil velmi bezbožný člověk. Muž, který sebe i svou rodinu živil zabíjením zvířat. Zmožen únavou i svými hříchy spatřil tento lovec krále a jeho poddané jak světí Amálakí Ékádaší celonočním bděním, půstem a uctíváním Pána Višnua v nádherném lese osvětleném mnoha lampami. Lovec se skryl v povzdálí a žasl nad neobyčejným pohledem, který se mu naskytl.

 

„Co se to tu děje?“ pomyslel si. V tom krásném lesem pod posvátným stromem amálakí viděl na ásanu z nádoby na vodu uctívání Pána Damodara a slyšel oddané zpívat posvátné písně popisující transcendentální podobu a zábavy Pána Krišny. Proti své vůli strávil tento zarytě bezbožný zabiják nevinných ptáčků a zvířat celou noc v úžasu při sledování oslav Ékádaší a poslechu opěvování Pána.

 

Brzy po východu slunce dokončil král se svou družinou – zahrnující dvorní mudrce a všechny občany – uctění Ékádaší a vrátil se do města Vaidiša. Lovec se vrátil do své chýše a spokojeně se najedl. Časem zemřel, ale prospěch nabytý půstem při Amálakí Ékádaší a nasloucháním opěvování Nejvyšší Osobnosti Božství, když byl donucen zůstat celou noc vzhůru, mu umožnil narodit se jako velký král obdařený mnoha válečnými vozy, slony, koňmi a vojáky. Jmenoval se Vašuráth, byl synem krále Vidurátha a vládl v království jménem Džajanti.

 

Král Vašuráth byl silný a nebojácný, zářivý jako Slunce a krásný jako Měsíc. Silný jako Šrí Višnu a odpouštějící jak samotná Země. Byl velmi štědrý a nesmírně pravdomluvný. Neustále oddaně sloužil Nejvyššímu Pánu Šrí Višnuovi a byl velice znalý veršů védského poznání. Byl aktivní ve státních záležitostech a neobyčejně se staral o své poddané jako by byli jeho vlastními dětmi. U nikoho neměl rád pýchu a kdykoli se s ní setkal, vždy ji potíral. Vykonal mnoho různých obětí a vždy dohlížel na to, aby potřební v jeho království dostávali dost milodarů.

 

Jednoho dne při lovu džungli sešel král Vašuráth z cesty a zabloudil. Putoval nějakou dobu džunglí a nakonec se unavil, zastavil se pod stromem a s paží nahrazující polštář usnul. Když spal, přišlo na něj několik členů barbarského kmene a když si připomenuli své dlouholeté nepřátelství vůči králi, začali mezi sebou diskutovat o různých způsobech, jak ho zabít. „Musíme bez cíle putovat lesem jako šílenci jen proto, že král zabil naše otce, matky, švagry, vnuky, synovce a strýce.“

 

Po těch slovech se chystali krále zabít za pomoci různých zbraní jako jsou oštěpy, meče, šípy a kouzelné provazy. Žádná z těchto smrtelných zbraní se však nedokázala spícího krále ani dotknout. Necivilizovaní pojídači psů dostali brzy strach. Strach podlomil jejich sílu a nedlouho poté přišli i o tu trochu inteligence, co měli. Zmatením a slabostí upadli téměř do bezvědomí. Náhle divochy vylekala nádherná žena, která se zjevila z králova těla. Byla ozdobena mnoha ozdobnými předměty, linula se od ní nádherná vůně a kolem krku měla překrásnou girlandu. Její obočí bylo zvlněné zlobou a ohnivé oči plály. Vypadala jako zosobněná smrt. Svou spalující čakrou rychle zabila všechny divochy, kteří se snažili krále zavraždit.

 

Pak se král probudil. Když viděl všechny ty mrtvé ležící kolem něho, podivil se: „Toto jsou všechno mí velcí nepřátelé! Kdo je tak násilně pobil? Kdo byl tím mým dobrodějem?“ V tom okamžiku zaslechl z nebes hlas: „Ptáš se, kdo ti pomohl. Kdo je tím, kdo dokáže pomoci komukoli v neštěstí? Není to nikdo jiný než Šrí Kéšava, Nejvyšší Osobnost Božství. Ten, kdo ochraňuje všechny, kdo u něho bez sobeckých zájmů přijmou útočiště.“

 

Ta slova zaplavila krále Vašurátha láskou k Osobnosti Božství Šrí Kéšavovi (Krišnovi). Vrátil se do hlavního města a vládl bez jakýchkoli potíží jako druhý pán Indra (král nebeských planet).

 

A proto, ó králi Mandhate,“ pokračoval ctihodný Vasištha Muni, „každý, kdo světí toto posvátné Amálakí Ékádaší dosáhne bezpochyby nejvyššího sídla Pána Višnua, tak velký je zbožný prospěch, který lze svěcením tohoto nejposvátnějšího postního dne získat.“

 

Tím končí v Brahmanda Puráně vyprávění o slávě Phalguna-šukla Ékádaší, nebolo Amálakí Ékádaší.

 

POZNÁMKA:

Pokud nemůžete uctívat strom amálakí, uctívejte posvátnou rostlinku tulasí. Také zasaďte posvátná semínka tulasí a obětujte jí lampičky.