V srdci Osmanské říše

Ve čtvrt na tři místního času vystupujeme na cařihradském autobusovém terminálu. Nejdřív ze všeho si najdeme klidné místo a vybalujeme zásoby jídla: ovesné vločky, sušené mléko, ořechy, voda. Posilněni si měníme v jedné z mnoha dopravních kanceláří padesát dolarů za turecké liry. Dostáváme je v kurzu 1:35000, takže máme hromadu bankovek v celkové hodnotě 1750000 lir. Jen tak pro zajímavost, na cestě mezi Nitrou a Cařihradem jsme utratili necelých 2400 korun slovenských. V tom je cestovné, turecká víza a banány v Bukurešti, to všechno pro dva lidi.

​

Dál pokračujeme metrem do čtvrti Aksaray, odkud jedeme tramvají k světoznámé Modré mešitě. Jsme přímo v historickém centru Cařihradu a máme zjištěno, že kromě četných historických památek se tu nachází i množství levných hotýlků. V jednom z nich, nesoucím jméno Turkmen, se ubytujeme. Dvoulůžkový pokoj tu stojí 350000 tureckých lir, čili přesně deset dolarů. Vcelku čistá místnost s vlastní sprchou, WC a hlavně elektrickou zásuvkou na 220 voltů. Převařujeme vodu na přípravu mléka, otevřeným oknem k nám při tom proniká muezzinův hlas svolávající věřící k odpolední modlitbě. Zní to trošku jako by prožíval brišní koliku. Poslední dvě noci jsme strávili ve vlacích, a tak vděčně přijímáme možnost vyspat se zas jednou v pořádné posteli. Není sice ještě ani sedm hodin, což je za normálních okolností dost brzy na spaní, navzdory času se ale cítíme na odpadnutí, a tak po kratičkém strategickém plánu na zítřejší den odpadáváme a noříme se do říše snů v romantické blízkosti cařihradských památek.

​

Pondělí 7.11.1994, půl sedmé ráno, budíček. Ani si dostatečně neuvědomujeme, jaký má význam pro jistou část lidstva dnešní 77. výročí uskutečnění Leninova scénáře pro vytvoření největšího kárného tábora na světě, a abych pravdu děl máme dnes na pořadu zcela jiné starosti. Dostatečně posilněni vydatným spánkem a skromnou snídaní, složenou z ořechů a teplého mléka, vyrážíme do města. Je necelých osm hodin a město se pomalu probouzí k životu. Cestovní kanceláře, kterých je tu opravdu hodně, otvírají až v devět, a tak si jdeme prohlédnout Modrou mešitu, Hippodrom, Chrám Boží Moudrosti a Velký bazar. Původně jsme zamýšleli koupit tam Angara-purně černý hábit pro klidný přejezd Íránu, protože jsme však nic vhodného nenašli, necháváme to tak a doufáme, že na íránské hranici bude možnost vhodný kus černé látky zakoupit. Mezitím otevřeli cestovky, sháníme tedy levné lístky do Teheránu. V různých kancelářích nabízejí lístky za třicet až čtyřicet dolarů na osobu. Nakonec se nám podaří sehnat v cestovní kanceláři "Silk Road" lístky za 25 dolarů. Protože nemáme dostatek lir, platíme 25 dolarů a 900000 tureckých lir. Zbytek lir si necháváme na nákupy. Vracíme se do hotelu pro batohy a přenášíme je do cestovky. Potom jdeme nakupovat. Kupujeme především ovoce a posíláme pohlednice rodičům. Nikdy je nedostanou. Rovněž vnímáme odlišnou kulturu, jíž Cařihrad žije. Je to vlastně směsice vícera kultur: jakási syntéza evropské a asijské kultury na pozadí islámského náboženství. Vliv islámu je viditelný na každém kroku: lidé tu třímají své modlitební růžence při každodenních činnostech - ať již čekají na tramvaj, sedí v metru, anebo jen tak debatují při čaji na ulici. Ženy, i když ne všechny, tu stále chodí se zahalenými vlasy.

​

Krátce před dvanáctou se vracíme do Silk Road pro naše věci. Potom s námi manažer cestovky jede do Aksaray. Nechává nás v jiné cestovce, odkud jdeme ještě do další. Tady nám odeberou pasy, což se mi příliš nelíbí, a zavřou je do zásuvky u stolu. Po chvíli si k nám přisedá Pákistánec jménem Idžaz, jedoucí do Lahore. I jemu vezmou pas a zamknou do zásuvky, což mě pro změnu trošku uklidní, protože člověk je vždycky v bryndě radši s někým než sám. Asi tak ve 13:15 nám pasy vrátí a nastupujeme do přistaveného autobusu. Je to starý typ Mercedesu, jakých, jak později zjistíme, jezdí v Íránu plno. Naši bezpečnost, pohodlí a hlavně přepravu bude v nejbližších dnech zajišťovat čtyřčlenná íránská posádka. V půl druhé a pět minut se konečně pohneme, když vtom do nás narazí nějaké auto. Ó ne, teď tu snad budeme muset čekat na příjezd policajtů, sepsání protokolu a vyrazíme možná zítra! Jestli mají i zde podobné policajty jako v Čechách či na Slovensku, určitě jim potrvá celou věčnost zaprotokolovat každou větu. Nestačím si ještě ani domyslet jak dlouho se pro tuto malou bouračku zdržíme a už se náš autobus opět rozjíždí a dáváme místu nehody spánembohem. K mému úžasu se to obešlo jen s troškou křiku, smíchu a divokých gest.

​

Netrvá dlouho a dostáváme se na výpadovku, která nás vede k Bosporu. Míjíme majestátní hradby stařičkého Cařihradu, tolikrát dobývaného ve jménu lásky, ve jménu Krista, ve jménu Boha. Křivdy a bezpráví jsou často páchány ve jménu vyšších ideálů fanatickými přisluhovači podvodníků považovaných za světce. Ale už je před námi Bospor s množstvím lodí a za ním - Asie.