Slovensko a Maďarsko
Horní a Dolní Uhry
Vydali jsme se na cestu z vlakového nádraží v Nitře přesně 4. listopadu v 7 hodin, 4 minuty středoevropského času. Nabrali jsme směr Komárno, kam jsme dorazili asi za dvě a půl hodinky vcelku klidné jízdy. Když říkám, že jízda byla klidná, pak musím doplnit, navenek klidná. Co se mě totiž týče, od malička k smrti rád cestuji, obzvlášt’ tehdy, jedná-li se o cestu někam, kde jsem ještě nikdy nebyl - a čím je to dál, tím víc mě to těší. Cestovní horečka se mě zmocňuje dlouho před kýženým odjezdem a odjezd samotný vnímám jako velikou událost i když to na sobě nemusím dát znát. A tak tomu bylo i nyní: navenek klidná a ničím nerušená cesta do Komárna osobním vlakem Železnic slovenské republiky byla mi počáteční fází, jak jsem věřil, neskutečného dvouměsíčního dobrodružství, od něhož jsem si sliboval nejenom pokrok na cestě duchovních realizací, ale též naplnění svých cestovatelských vášní. A tak jsem byl jako na jehlách. Uklidnil jsem se trochu až v Komárně.
Dorazili jsme tam v půl desáté a čekala nás čtyřicetiminutová pěší túra na vlakové nádraží ležící na opačném břehu Dunaje, čili v Maďarsku. K tomu bylo zapotřebí přejít dlouhý most s hraničním přechodem Komárno-Komarom. Slovenská hraniční policie se zajímá o naše cestovní doklady. Na jejich dotaz kam máme namířeno popravdě odpovídáme, že do Indie. Dílem rozpačitě, dílem zkoumavě si nás prohlížejí, jako by nám zrakem chtěli proniknout do mysli. Zcela jasně nevědí, na čem jsou: děláme si z nich legraci, anebo jsme fakt takoví cvoci? "Tadiaľ do Indie?" ptá se jeden z nich nevěřícně typickým komárňanským přízvukem. "Ano prosím, račte popatřit, zde jsou naše víza: toto je íránské, toto pákistánské a tady indické," ukazuji mu ve svém cestovním dokladu. Je to jasné, jsme fakt cvoci, můžeme pokračovat. ""Šťastnú cestu," popřejí nám srdečně a my jdeme. Maďarští pohraničníci o nás zájem neprojevují, takže můžeme rovnou na vlak. Kýžené nádraží se rozkládá prakticky pár minut od mostu. Deset minut po desáté hodině již okupujeme nehezkou (moc pěkný výraz ve srovnání se skutečností) nádražní halu. Zde nám bylo poprvé dané blýsknout se svými jazykovými vědomostmi, což se však ukázalo být úplnou ztrátou času. Prodavačka lístků nereflektovala totiž naše snahy sblížit se s ní pomocí angličtiny, němčiny, jakož i ruštiny. Hovořila výhradně maďarsky, zato však plynule. Angara-purna, jejíž maminka je tak trošku Maďarka (i když si myslí, že vždy byla, je a bude Slovenkou, a to i navzdory tomu, že preferuje sledování maďarských televizních programů před slovenskými, neboť jim lépe rozumí), jí aspoň dokázala říci "Jó napót kivánok," což však bylo zatraceně málo na to, abychom se s tím dostali do Budapešti. Za pomoci kalkulačky, tužky a papíru jsme nakonec přece jen zjistili, že vlak do Budapešti nám jede asi za hodinu a jeden lístek že stojí 298 forintů. Ta paní při pokladně byla totiž naštěstí velmi ochotná, což je v Maďarsku asi národní zvyk, jak jsme měli možnost vypozorovat v průběhu další cesty.
Po hodině čekání skutečně přijel vlak jedoucí do Budapešti. Nalodili jsme se a za dalších osmdesát minut jsme vystoupili na vlakovém nádraží Keleti v metropoli našich jižních sousedů. Z nádraží Keleti bylo nutné dostat se pomocí podzemní dráhy do nádraží Nyugeti. Dobrý informační systém budapešťského metra nám umožnil v klidu se zorientovat v jednotlivých trasách a s jedním přestupem dojet k vytoužené stanici Nyugeti. Co se nám však zjistit nepodařilo, bylo to, kde, jak a za kolik koupit jízdenky na metro. Hlavu jsme si s tím ale moc nelámali, a tak jsme už za půl hodiny po příjezdu na Keleti kupovali ve stanici Nyugeti lístky na vlak jedoucí do rumunské Oradey. Bylo by však chybou domnívat se, že jsme si koupili lístek s mezinárodním příplatkem až do Oradey. Náležitě poučeni a vyškoleni autoritami na cestování (děkujeme, Jirko Svobodo!) jsme si poctivě zakoupili lístek do obce Biharkeresztes, neboli poslední stanice civilizovaného světa před vjezdem do zbídačeného Rumunska. Zaplatili jsme každý po šesti stech devadesáti osmi forintech a po stech minutách čekání na vlak jsme vyrazili směrem na Balkán. Od malé železnicní zastávky s označením Biharkeresztes nás dělí ještě tři a půl hodiny jízdy. V půl sedmé jsme tam konečně dorazili a pomalu, ale jistě nás čeká první noc na cestě do Vrindávanu bez toho, abychom věděli, kde a jak ji strávíme.