Je sobota ráno, 7:45 a my jsme už v Brašově. Vlak do Bukurešti má mít odjezd v devět hodin a dvanáct minut, takže máme dost času na vykonání nutné ranní hygieny a na obstarání si jízdenek. I zde je nutné najít správnou pokladnu pro příslušný vlak, navzdory většímu počtu pokladen je to tu ale snazší než v Oradee. U každé pokladny je totiž napsáno, jaké jízdenky je v ní možno zakoupit. Po absolvování nezbytné fronty kupuji dva lístky do Bukurešti za celkovou sumu 4300 rumunských chechtáků. Náš vlak má avizované dvacetiminutové zpoždění, což podle rumunského počítání času znamená, že v devět hodin a čtyřice tpět minut opouštíme Brašov i s jeho začouzenou nádražní čekárnou plnou všelijak zmrzačených lidí - jako by se vraceli z bosenského pekla.
Dvanáct hodin, dvacet pět minut, Bukurešť. Jedeme metrem na nejbližší stanici, kde přestoupíme na jinou trasu a pokračujeme ještě dalších pět zastávek do stanice s názvem Pieptanari. Za metro jsme platili každý po stovce lei. Divím se, že mají tu drzost vybírat cestovné, když celou cestu si musí člověk dávat pozor, aby se neušpinil a aby ho Cikáni neokradli. (Omlouvám se tímto všem slušným Rómům, zpívejte Haré Krišna a buďte štastní.) Když jsem viděl to množství špinavých žebrajících dětí, recitujících svoje básničky, aby si vydělaly snad na obživu, snad na cigarety, naivně jsem si myslel, že na naší dlouhé cestě vyhraje Rumunsko soutěž o nejšpinavější zemi. To jsem ale ješte netušil, že v tomto ohledu nikdo nemůže soupeřit s Pákistánem.
Ze stanice metra Pieptanari jedeme tramvají číslo sedm (je možno jet i dvanáctkou a sedmnáctkou) na konečnou. Nijak se nám nepodařilo sehnat lístky na tramvaj, oželeli jsme je a za sedm set lei jsme se posilnili každý jedním banánem. Z konečné sedmičky je to asi stovka metrů k železnicní stanici Progresul, odkud jezdí vlak do Giurgiu. V bezprostředním okolí nádraží pobíhá snad sto psů v menších i větších smečkách. Cestou od tramvaje k nádraží tak vychází průměr jeden pes na každý metr. V Bhagavad-gítě Krišna říká: "Díky správnému poznání vidí moudří v učeném a pokorném bráhmanovi, krávě, slonu, psovi a pojídači psů jedno a totéž." Krišnovo učení je stále živé a svěží: pět tisíc let poté, co Kršna vyslovil výše uvedený verš, mohu na bukurešťském nádraží Progresul realizovat alespoň část abecedy duchovního poznání: šuni (pes) a šva-páke (pojídač psů, bezkastovní) se od sebe neliší. (Ještě jedna omluva Romům - já vím, že psy jedí i Korejci.) Lístky do Giurgiu nás stojí celkem 1190 lei. Vlak má jet v patnáct čtyřicet, máme tedy víc než dvě hodiny čas. Trávíme ho v čekárně. Nějaký pán se tu dělí o svoji svačinu s toulavou fenou. Ve tři hodiny se zvedne ze svého místa (pán, ne ta toulavá fena) a pokyne nám, abychom ho následovali. Pár desítek metrů od nádraží stojí odstavený vlak. Náš průvodce nás k němu vede a vysvětluje nám, že toto je vlak, na který čekáme. Můžeme prý klidně nastoupit, vlak pak stejně zacouvá do nádraží. Dotyčný už taky nastupuje a s ním i několik dalších postav znalých místních poměrů. Následujeme je tedy a sedáme si k chlapíkovi, co nás sem přivedl. Mluví pouze rumunsky, ale nějak se nám daří si vzájemně rozumět. Živě se zajímá kam máme namířeno, kudy pojedeme, jak asi dlouho atd, atd. Vlak opouští Bukurešť téměř v souladu s jízdním řádem. Další tři hodiny si krátíme rozhovorem a sledováním krajiny. Ve třičtvrtě na sedm vystupujeme ve stanici Giurgiu Oras. Náš spolucestující z vlaku nás vede k zastávce městských autobusů. Čeká s námi, dokud nepřijede ten správný autobus, chce mít jistotu, že nastoupíme do takového, který nás odveze až k bulharské hranici. Pak se rozloučíme, poděkujeme mu a nastoupíme. On, spokojený, z dobrého skutku, který právě vykonal, nám mává na rozloučenou.
Za dvakrát stodvacet lei se vezeme k mostu do Bulharska. Přes most sa nedá jít pešky, s čímž jsme počítali, a tak se rovnou pokoušíme domluvit s motoristy čekajícími ve frontě, aby nás převezli na druhou stranu. Marnost nad marnost: je tu už asi deset Bulharů, kteří by se též rádi dostali na druhý břeh Dunaje a vůbec se netváří nadšeně, když se jim snažíme dělat konkurenci. Ptám se policajta u závory, jestli jezdí nějaký autobus z Giurgiu do Ruse, naneštěstí se dozvídám, že dneska už nepojede ale lautr nic. Snažím se s tím chlapíkem dohodnout, aby nám nějak poradil, ale on mi nerozumí. Po chvíli dohadovaní k nám přistoupí jeho kolega a ptá se odkud jsme. Říkám, že z Československa. On na to, tak ať prý chvíli počkáme. Asi za tři minuty přichází nějaká šarže. Z přívalu rumunských slov, jimiž se častují přítomní pohraničníci, rozumím jen "Čech turist," podstatné však je, že se zvedá závora a my můžeme na most. O padesát metrů dále je další závora, stále ještě na rumunské straně řeky, a u závory okénko s pánem, který dává razítka do pasu. Ani trochu se nediví, že jdeme pešky, pěkně nám orazítkuje pasy a zajistí převoz na druhou stranu: nastupujeme do prázdného tureckého autobusu, aby nás převezl do Bulharska. Zatím máme opravdu štěstí, že narážíme na samé hodné lidi.