V předpeklí

Zbytek cesty k hranicím nám "zpříjemňují" četné kontroly všudypřítomných, po zuby ozbrojených tureckých vojáků. Cestu lemují větší vojenské základny s množstvím tanků a dalších těžkých zbraní, ale i malé pevnůstky ježící se hlavněmi namířenými do hor. Člověku to hned dodá pocit bezpečí.

​

Krátce před dosažením hranice míjíme Ararat, jenž se majestátně tyčí do výšky úctyhodných 5165 metrů nad hladinou moře. Vidíme ho po levé straně autobusu: obrovská hora s vrcholem cudně skrytým v mracích, na němž měl podle biblické legendy přistát praotec Noe s archou prohýbající se pod nákladem veškeré známé zvířeny. Archeologické výzkumy provedené v těchto nebeských výšinách prý potvrdily přítomnost zbytku čehosi, co mohlo být onou lodí. Bůh suď.

​

Posouváme si hodinky o jednu a půl hodiny dopředu, čímž se, zatím jen časově, přesouváme do Íránu. Fakticky nás od vstupu do oné zaslíbené, Alláhovi milé země, dělí už jen metry. Je přesně 19 hodin a 10 minut íránského času, když konečně přijíždíme k hranici. Kiani již včera přislíbil, že na hranici obstará Angara-purně řádný oděv, jímž by nepohoršovala bohulibé služebníky Prorokovy. Angara-purna má totiž na sobě kalhoty červenorůžového zbarvení a jen o něco tmavší mikinu sahající jí do půli stehen. Což je, jak jistě každý uzná, odění zcela prostopášné. Na turecké straně trvá pasová a celní kontrola všech cestujících asi 10 minut. Museli jsme sice všichni vystoupit z autobusu a vzít si každý svá zavazadla, jinak tu s tím ale fóry nedělají. Pěšky absolvujeme pasové a celní odbavení a opouštíme Turecko. Celé se to odehrává pod střechou. Na íránské straně odbavovací budovy vstupujeme do veliké haly: páni, hotový Babylon! Spousty lidí a lidiček z nejrůznějších koutů matičky Země a kravál jako v opičím pavilonu. V celém tom lidském mraveništi jsme středem pozornosti většiny přítomných. Mnozí nás oslovují obligátním "where are you from?" a po našem odtušení, že z Československa se někteří blýsknou geografickými znalostmi naší rodné hroudy: znají Prahu, Brno, Plzeň. Na celé to hemžení zde milostivě shlížejí shůry ajjatolláh Chomejní (jenž ve jménu Alláhově uvrhnul svou zemi do nejtemnějšího středověku), imám Chamenejí (současný íránský duchovní fýrer) a tehdejší jejich prezident (ani už nevím, jak se ten chlapík jmenoval). Jejich podobizny v nadživotní velikosti jsou zavěšeny tak, aby bylo nad Slunce jasnější, kdo je tu nejvyšší. Jak se to snoubí s pokynem nezobrazovat člověka ví jen Alláh. Vybaluji foťák pro zvěčnění jedinečnosti atmosféry tohoto úžasného místa. Přece jen si nejsem jist zákonností svého počínání, a tak se pro jistotu ptám dvou Íránců z "našeho" autobusu, zda se tu může fotit. "Yes, you can" říkají, což znamená "Ano, můžeš." Namířím foťák tak, abych zabral všechny tři potentáty i s davem pod nimi, když v tom slyším Kianiho: "Quickly." Zapálilo mi. Dvakrát rychle stisknu spoušť a honem schovám foťák. "Mohl bys mít problémy," dodá ještě Kiani na vysvětlenou.

​

Dvě hodiny čekáme na razítko do pasu, dalších devadesát minut na celní odbavení. Nakonec nemusíme ani nic vybalovat, celníci se jen ptají na alkohol, video a knihy. Nemám chuť věšet jim na nos co mám všechno sebou za knížky, a tak jim aspoň ukážu anglický slovník. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Můžeme jít. Sítem neprošel jedině Kiani, jehož zadrželi ještě při pasové kontrole. Prostě mu odebrali pas za to, že měl na ně řeči, že by mohli pohnout kostrou, abychom tam při tom čekání náhodou nevyrostli. Takže zůstal v hale. Co se týče slibovaného hábitu pro Angara-purnu, Kiani nakonec prohlásil, že to není nutné, neboť jakožto Evropance se jí dá lecjaký prohřešek proti bontónu tolerovat. Že je vlastně zahalená, takže bude stačit, když si ponechá šátek, aby jí zakrýval vlasy, pokud ho za žádných okolností nesejme z hlavy. Jako Íránka by vyfasovala pěkných pár ran holí, ale jako cizince jí to prý projde. Ostatní z našich spolucestujících živě přizvukovali, tak jsme černý hábit vypustili z hlavy, obzvlášt poté, co ani pasoví a celní úředníci neměli námitky proti tomu, co měla na sobě. Prohlíželi si ji sice asi tak jako když si kupujete koně, ale pak kývli hlavou, jako že může být. A tak jsme teda prošli očistcem a opustili prostory celnice.

​

Hned za celnicí byla restaurace. Stejného typu jak jsem již vylíčil při popisu průjezdu Tureckem. Ani tady se nedá odlišit obsluha od hostů. Přisedl si k nám ke stolu německy hovořící chlapík. Prohodíme pár slov, pak nám zařizuje horkou vodu a odchází. Děláme si mléko ze sušáku a čekáme na autobus. Je 23:00 a autobus stále nikde. Mají ho v rukách íránští celníci a div, že ho celý nerozšroubují (jak jsme se později dozvěděli od šoféra, byl to výsledek Kianiho povzbuzování, aby pohli kostrou). Nechápu, že se jim chce takhle se dřít uprostřed mrazivé noci. Takže sedíme v putyce a čekáme na autobus jako na Godota. Mají tu obrovskou kopírku, která jim zřejmě zkolabovala. Hostinský si asi myslí, že každý Evropan se rodí jako mechanik kopírovacích strojů, a tak na mne vyvíjí slovní nátlak, abych jim to opravil. Ještě nikdy jsem nestál blíž než metr a půl od něčeho podobného, využívám tedy příležitost prohlédnout si to pěkně zblízka: je mi jasné, že nemám šanci jim to spravit, ale možná je potěší, když si na to aspoň šáhnu. Poctivě stlačím jedno po druhém všechna tlačítka. Nemám sice šajn, k čemu slouží a beztoho to již x-krát udělali všichni z té party, co se kolem mne tlačí, ale jak říkám, možná je to potěší, a já mám aspoň pocit, že jsem se snažil. Netrvá jim ani minutu, aby pochopili, že tomu nerozumím o nic víc než oni, s jistou dávkou překvapení mě propouštějí a jeden přes druhého se znovu a znovu přesvědčují o tom, že ať zmáčknou cokoliv, neděje se lautr nic. Dvacet minut před druhou hodinou je nám přistaven autobus. Odcházíme a oni stále ještě "opravují" kopírku.