V Drákulově království
"Do bileta klasa tre!"
Biharkeresztes nás nijak pěkně nepřivítal. Jedna malá nádražní čekárnička se zavřenou pokladnou. Tady snad máme strávit noc? Ani nápad! Zamíříme si to nazpět k vlaku, však lístek tam přece nějak koupíme, když nádražní pokladna je mimo provoz. Před nastoupením do vagónu, z něhož jsme před pěti minutami vystoupili, nás nemine pasová kontrola. Po prohlédnutí si našich pasů nám je ten chlapík v uniformě maďarského policajta vrátí a k našemu úžasu se s námi loučí pěkně slovensky: "Dovidenia!" Ve vlaku absolvujeme další kontrolu, pasovou i celní, potom přichází průvodčí. Lístek do Oradey? No problem. 432 forintů pro oba dohromady. Až na pár drobných, však už žádné forinty nemáme. V Budapešti jsme totiž zaměnili jen minimum potřebné na zaplacení jízdenek do Biharkeresztese. Máme jen dolary. Bude možné platit v maďarském vlaku dolary? No problem, průvodčí má přece kalkulačku a platný kurzovní lístek! Vezme si od nás pět dolarů, chvilku se ještě radí s kalkulačkou a vrací nám jednadevadesát forintů. Po patnácti minutách prožitých v Biharkeresztesi se vlak dává opět do pohybu. První noc na cestě do Vrndávanu tedy nestrávíme v Maďarsku, poněvadž po dvaceti minutách pomalé jízdy vlak znovu zastavuje, tentokráte však již v rumunském Episcopia Bihar. Posouváme si čas na hodinkách o celou jednu hodinu dopředu, nacházíme se již totiž ve východoevropské časové zóně. Přečkáme rumunskou pasovou kontrolu a po půlhodinovém stání jedeme dál. Zbývá posledních pár minut a vlak vjíždí do Oradey, kde končí.
Na nádraží to vypadá jako při stěhování národů: davy lidí s více či méně objemnými batohy a dalšími zavazadly. Je deset minut před devátou hodinou a vlak do Bukurešti má jet za jednadvacet minut. Takže za chvíli. V nádražní hale je jako v úlu. Fronty jako za války na maso či za komunismu na banány, dámské vložky a toaletní papír před každou pokladnou. V informacích se ptám na cenu lístku do Bukurešti a na možnost platit v dolarech. Mám smůlu, tady to nepůjde. Ani cenu lístků jsem nezjistil, protože v této zemi, zdá se, jsou angličtina, němčina i ruština pro pracující lid totéž, co pre mne svahilština. Vyběhnu před nádražní halu a hledám taxíkáře. Mají svůj "štafl" hned před vchodem. Nabízím jim deset dolarů na výměnu za jejich tvrdou měnu. První z nich mi dává 1400 lei za dolar, druhý 1500. Je jim jasné, že spěchám na vlak, a tak mě chtějí trošku "vycucat". Od spolucestujících z vlaku jsem měl zjištěno, že kurs je asi 1700 lei za dolar, proto se mi nechce měnit se zlodějskými taxíkáři. Vlak nám už tak jako tak ujel, proto opouším taxíkáre a hledám někoho, s kým bych mohl vyměnit dolary. Premýšlím jaké má s námi asi Krišna plány, že nás nechal trčet uprostřed noci někde, kde se to jen hemží podezřelými individuy když tu z čistajasna, stejně jako v pohádce, zjeví se před námi slušně vyhlížející paní a oznamuje mi, že ode mne koupí dolary za 1700 lei. Mluví trochu německy, takže se s ní dá dohovořit. Pracuje prý jako turistická průvodkyně. Měníme s ní deset doláčů, pak se jí ptám na spoje do Bukurešti. Zjišťuje mi, že přímý spoj jede až v časných ranních hodinách, dá se prý však cestovat i s přestupem v Brašově. Vlak do Brašova má jet ve 22:50. Taky nám ochotně vysvětluje prazvláštní systém prodeje jízdenek: na každý vlak jsou lístky v jiné pokladně, není tedy možné vybrat si tu nejkratší frontu, člověk sa musí správně zařadit podle toho, kam cestuje. Ukazuje nám ještě, která fronta je na lístky do Brašova a odchází. Po třičtvrtěhodinovém stání ve frontě objednávám jízdenky na Brašov: "Do bileta, klasa tre." Nejprve dostávám vynadáno jaktože chci třetí třídu, když mají pouze dvě, potom platím 9150 lei a dostávam dva lístky. S tou třetí třídou jsem to řekl naschvál, nevěděl jsem, kolik tříd tu mají, a protože jsem chtěl tu nejlevnější, rozhodl jsem se neponechat to náhodě.
Ve 22:50 přijíždí konečně vlak. Cpeme se do nejbližšího vozu a zabíráme dvě místa v nejbližším volném kupé. Všude vládne chaos, jako by právě v príštím okamžiku mělo dojít k zničení vesmíru samotným Šivou. Po chvíli si nějací lidé činí nárok na místa, která jsme tak pracně obsadili. S údivem zjišťujeme, že všechny jízdenky jsou současně místenkami. Téměř zázrakem se nacházíme v správném voze, jen o tři kupé vedle. Přemísťujeme se do správného kupé (musíme se probojovat přes dav chaoticky pobíhajících Rumunů) a zakrátko sedíme na svých místech. Chvíli ještě s určitým znepokojením vzpomínám, co jsem slyšel o nočních lupičích řádících v rumunských vlacích a pak už se ubíráme do ríše snů.