Teherán

Po více než 42 hodinách úmorné jízdy konečně přijíždíme na teheránský autobusový West Terminal. Je 7:45 večer a tma jako v ranci. Poté, co vystoupíme z autobusu, okamžitě nás obklíčí několik taxíkářů. Na Kianiho radu si jich vůbec nevšímáme, ač tropí rámus, že by se od toho zbořilo Jericho. Zmocníme se svých zavazadel a loučíme se s některými z našich soudruhů: nejstarší z členů posádky autobusu mě jaksepatří poceluje na obě líce. Jsou to zvláštní chlapíci, tihle Íránci.

​

Společně s Idžazem a jeho novou partou následujeme Kianiho, střepávaje přitom ze sebe jako nějaký obtížný hmyz dotírající taxíkáře. Kiani se tu vyzná, vede nás ke stanovišti taxíků opodál. Ví, že ti nejaktivnější z taxíkářů, s nimiž jsme právě měli tu čest, jsou i nejdražší, zatímco jejich mírnější kolegové ze štaflu mají i mírnější ceny. Kiani nejprve sjednává taxík pro všechny Pakoše, znají tu jakýsi levný hotel, v němž se míní ubytovat. Jakmile odjedou, začíná dramatické dohadování se s dalším taxíkářem: Kiani se snaží, nejprve v klidu, usmlouvat nízkou cenu, jenomže to se zřejmě nelíbí přítomnému taxíkáři. Začínají se dost zostra hádat, až to na chvíli vypadá, že taxíkář Kianimu každou chvíli jednu vrazí. Je to ale jenom běžný způsob smlouvání, protože náhle se oba zklidní, jako na povel, taxíkář popadne naše zavazadla a naloží je do zavazadlového prostoru svého auta. Všichni tři, tedy Angara-purna, já i Kiani se usadíme na zadním sedadle. "Proč si nesedneš dopředu?" ptám se Kianiho. "Tam přijdou ještě dva," na to on. Zní to sice jako vtip, ale taxíkář se již vrhá do davu lidí a s hurónským křikem a dvěma prsty vztyčenými nad hlavou jako Madhvačárja, shání další dva pasažéry. Když nikoho nesežene, vyráží s námi na divokou jízdu nočním Teheránem.

​

Po chvíli přibíráme na volné sedadlo dalšího cestujícího, jehož po nějaké době vystřídá pár, muž a žena. Extrémně tlustá žena. Nechápu jak, ale oba dva se vtěsnají na přední volné sedadlo. Řidič nás veze jak kdyby nás ukradl: jede co to dá, pravidla nepravidla. Všechny semafory jsou v noci zhasnuté, čáry na vozovce jsou zřejmě pro kočku a dopravní značky jen tak na okrasu. Podle pravidla "vítěz bere všechno," má přednost ten, kdo vjede první do křižovatky, v sporných situacích pak prostě ten se silnějšími nervy. A ty má náš šofér jistě ze železa: pedál na podlaze, řítíme se do každé križovatky jako první a ostatní nás poslušně upřednostňují, když tu náhle vlétneme do křižovatky, jíž považuje za svou někdo jiný. Obě auta se na sebe ženou jako o život, motory vytočené do obrátek svým hukotem atakují ušní bubínky, řidič křicí jako Ital a do toho Angara ječí jako na mučidlech. Následuje skřípění brzd a kvílení pneumatik, pak se oběma autům podaří na poslední chvíli zastavit. Dělí je ani ne půl metru prostoru. Oba řidiči si řádně vynadají, pak se společně zasmějí a jede se dál. Jakmile se znovu rozjedeme, dá se náš řidič do hlasitého srdečného smíchu. S Kianiho pomocí se dozvídáme, že to, co ho tak rozesmálo, bylo Angara-purnino ječení. Vypadá to, že je tím nadmíru povzbuzen, neboť nyní jede ještě zběsileji než předtím. Naštěstí to už netrvá dlouho, ve třičtvrtě na devět totiž zastavujeme před hotelem Yas. Kiani vběhne dovnitř omrknout situaci. Během minutky je zpátky a že zde přenocujeme. Hotel je sice plný, recepční (Kianiho známý) však něco vymyslí. Od Jirky Svobody mám persky psanou adresu vegetariánské restaurace provozované v utajení oddanými z Teheránu. Mezitím, co se ubytováváme (dostáváme s Angara-purnou k dispozici čtyřlůžkový pokoj), telefonuje Kiani do restaurace, aby zjistil, jak mají otevřeno. Zjišťuje, že dnes mají do dvaadvaceti, zítra od půl jedenácté. Chceme-li přijet ještě dnes, pošlou nám prý z restaurace taxík. S ohledem na únavu rozhodneme se dnes již nikam nechodit. Připravíme si horké mléko a jdeme na kutě.