Krišna pakša měsíce Višnu/Čaitra

Šrí Judhištir Maharádž řekl: „Ó Nejvyšší Pane, vysvětlil jsi mi vše o Amálakí Ékádaší, které nastává během světlé poloviny měsíce Phálguna (únor – březen) a nyní bych si přál naslouchat o Ékádaší, které přichází v tmavé polovině měsíce Čaitra (březen – duben). Jak se nazývá, ó Pane, a čeho lze dosáhnout jeho dodržováním?“

 

Nejvyšší Osobnost Božství Pán Šrí Krišna odpověděl: „Ó nejlepší z králů, radostně ti pro užitek všech popíšu slávu tohoto Ékádaší známého jako Papamočaní.

 

Lomasa Riši jednou vyprávěl příbeh pojící se s tímto Ékádaším králi Mandhatovi. Král Mandhata oslovil Rišiho: „Ó velký světče, řekni mi prosím pro užitek všech lidí jak se jmenuje Ékádaší, které nastává v tmavé polovině měsíce Čaitra a také mi popiš proces k jeho uctění. Prosím, sděl mi i jaký užitek může člověk následováním tohoto Ékádaší získat.“

 

Lomasa Riši odpověděl: „Ékádaší, které nastává v tmavé polovině měsíce Čaitra se jmenuje Papamočaní Ékádaší. Upřímným oddaným pomáhá odstranit vliv duchů a démonů. Ó lve mezi muži, toto Ékádaší také poskytuje osm dokonalostí života, plní veškeré touhy, očišťuje ode všech následků hříšných reakcí a učiní člověka dokonale ctnostným.

 

Nyní si prosím vyslechni příběh, který se týká tohoto Ékádaší a Čitrarátha, hlavního z Gandharvů, nebeských hudebníků. Čitraráth jednou během jarního období dorazil v doprovodu nebeských tanečnic do pralesa překypujícího všemi možnými květinami. Tam se přidali k dalším Gandharvům a mnoha Kinnarům, kteří si tam užívali návštěvy lesa se samotným Indrou, pánem nebes. Všem bylo jasné, že hezčí zahrada než onen les neexistuje. Bylo tam také mnoho světců, kteří vykonávali různá odříkání a pokání. Polobozi tuto nebeskou zahradu navštěvovali s oblibou zvláště v měsících Čaitra a Vaisakha (duben – květen).

 

V tom lese žil velký světec jménem Médháví a velmi přitažlivé nebeské tanečnice se ho vždy pokoušely svádět. Obzvláště jedna z nich, proslulá Mandžughóša, vymýšlela mnohé způsoby jak vznešeného Muniho okouzlit, avšak z velké úcty k světci a také ze strachu z jeho moci získané mnoha roky odříkání, se neodvážila k němu příliš přiblížit. Postavila si stan vzdálený od světce přes tři kilometry a začala hrát na tamburu a velmi sladce zpívat. Samotný Amor byl vzrušený, když ji viděl a slyšel tak krásně hrát a zpívat a když ucítil vůni jejího krému ze santálové pasty. Vzpomněl si na vlastní nešťastnou událost s pánem Šivou a rozhodl se pomstít svedením Médhávího. (viz Poznámku 1)

 

Amor použil Mandžughóšino obočí jako luk, její pohled jako tětivu, její oči jako šípy a její ňadra jako cíl a předstoupil před Médhávího. Jinými slovy, učinil z Mandžughóši svoji pomocnici a ta, když spatřila silného přitažlivého mladého světce, zahořela chtíčem. Viděla, že byl velmi inteligentní a učený, kolem ramen měl přehozenou bílou bráhmanskou šňůru, třímal sannjásínskou hůlku a vznešeně seděl před ášramem Čjávany Rišiho, když před něho předstoupila. Začala svůdně zpívat a rolničky na jejím opasku a kolem kotníčků, stejně jako náramky na jejích zápěstích vytvořily nádhernou hudební symfonii. Světce Médhávího to okouzlilo. Pochopil, že tato překrásná mladá žena toužila po tělesném spojení s ním a v tu chvíli Amor zvýšil jeho zájem o Mandžughóšu vypuštěním svých mocných zbraní přenášejících chuť, dotek, vůni a zvuk.

 

Mandžughóša se pomalu přibližovala k Médhávímu, který byl přitahován jejím sladkým pohledem a pohyby jejího těla. Elegantně odložila tamburu a oběma pažema objala světce, stejně jako se liána ovine kolem silného stromu. Polapený Médháví zanechal meditace a rozhodl se užívat si s ní. V tu chvíli ho okamžitě opustila čistota srdce i mysli. Nevnímal dokonce ani jestli je den nebo noc a užíval si s ní po velice, velice dlouhou dobu. (Viz Poznámku 2)

 

Když Mandžughóša viděla, že svátost mladého jógího vzala za své, rozhodla se ho opustit a vrátit se domů. Řekla: „Ó vznešený, dovol mi prosím vrátit se domů.“

 

Médháví odpověděl: „Vždyť jsi sotva přišla, ó překrásná. Zůstaň se mnou prosím alespoň do zítřka.“

 

Ze strachu z mystických sil světce zůstala Mandžughóšta s Médhávím přesně padesát sedm let, devět měsíců a tři dny, avšak Médhávímu to celé přišlo jako okamžik. Ona ho opět požádala: „Dovol mi prosím odejít.“

 

Médháví odpověděl: „Ó drahá, poslyš, zůstaň se mnou ještě jednu noc a zítra ráno můžeš odejít. Ráno se mnou jen počkej až vykonám své ranní povinnosti a odříkám posvátnou Gajátrí mantru. Do té doby prosím posečkej.“ Mandžughóša se pořád bála světcových velkých mystických sil, přinutila se však k úsměvu a řekla: „Jak dlouho ti potrvá dokončit ranní modlitby a obřady? Buď prosím milostiv a pomysli na celý ten čas, který už jsi se mnou strávil.“

 

Světec se zamyslel nad roky strávenými s Mandžughóšou a pak s velkým úžasem řekl: „Vždyť jsem s tebou strávil více než padesát sedm let!“ Oči mu zrudly a začly z nich sršet jiskry. Nyní v Mandžughóši viděl zosobněnou smrt zodpovědnou za zkázu jeho duchovního života. „Darebná ženo! Spálila jsi na popel těžce získané výsledky mého odříkání!“ Rozechvělý hněvem Mandžughóšu takto proklel: „Ó ty nízká hříšnice s kamenným srdcem! Neznáš nic než hřích! Ať tě stihne ten nejhroznější osud! Darebná ženo, proklínám tě, nechť se staneš skřetem – pišáčou!“

 

Krásná Mandžughóša, prokletá světcem Médhávím, ho pokorně prosila: „Ó nejlepší z bráhmanů, slituj se prosím nade mnou a odvolej své prokletí! Ó vznešený, říká se, že společnost čistých oddaných dává okamžitý prospěch, ale jejich prokletí se naplní až za sedm dní. Byla jsem s tebou, ó pane, padesát sedm let, slituj se prosím nade mnou!“

 

Médháví Muni odpověděl: „Ach, vznešená dámo, co mohu dělat? Zničila jsi veškeré moje odříkání. Přestože jsi spáchala tento hříšný skutek, povím ti, jak můžeš uniknout mému hněvu. V tmavé polovině měsíce Čaitra je velice příznivé Ékádaší, které odstraňuje všechny spáchané hříchy. Jmenuje se Papamočaní, ó překrásná, a kdokoli se v tento den zcela postí, osvobodí se od nutnosti narodit se v jakékoli démonské podobě.“ S těmito slovy světec okamžitě odešel do ášramu svého otce. Když ho Čjávana Muni viděl vstoupit do své poustevny, řekl: „Ach synu, svým nezákonným jednáním jsi promarnil bohatství svých pokání a askeze.“

 

Médháví odpověděl: „Ach otče, sděl mi prosím jakým pokáním mohu odčinit ten odporný hřích jehož jsem se dopustil tím, že jsem se intimně stýkal s tanečnicí Mandžughóšou.“

 

Čjávana Muni odpověděl: „Drahý synu, musíš se postit během Papamočaní Ékádaší, které nastane během tmavé poloviny měsíce Čaitra. Tak lze smazat všechny hříchy bez ohledu na to, jak těžké jsou.“

 

Médháví následoval rady svého otce a během Papamočaní Ékádaší se postil. Všechny jeho hříchy se tím smazaly a on opět oplýval skvělými vlastnostmi. Ten samý půst dodržela i Mandžughóša a osovobodila se tak od prokletí stát se skřetem.

 

Vrátila se zpět do nebeského království a získala své předcházející postavení.“

 

Lomaša Riši pokračoval: „Proto, ó králi, je velkým benefitem půstu na Papamočaní Ékádaší to, že kdokoli drží půst s vírou a oddaností, zbaví se zcela všech svých hříchů.“

 

Šrí Krišna pokračoval: „Ó králi Judhištire, každý, kdo čte nebo naslouchá o Papamočaní Ékádaší, získá stejný prospěch jako kdyby daroval tisíc krav a zbaví se následků hříchů jako je zabití bráhmany, zabití plodu při potratu, pití alkoholu a oddávaní se sexu s manželkou svého gurua. Tak nevyčíslitelný prospěch lze získat správným uctěním posvátného dne Papamočaní Ékádaší. Dne, který je mi tak drahý a jenž je tak záslužný.“

 

Tak v Bhavišja-uttara Puráně končí vyprávění o slávě Čaitra-Krišna Ékádaší, neboli Papamočaní Ékádaší.

 

POZNÁMKY:

 

1. Když pán Šiva přišel v obětní aréně Pradžápatiho Dakši o svou milovanou ženu Satí, celou arénu zničil. Poté vrátil život svému tchánu Dakšovi tak, že mu nasadil kozí hlavu. Pak se posadil a meditoval šedesát tisíc let. Pán Brahma však poslal Kámadévu (Amora), aby Šivovu meditaci přerušil. Amor za použití svých šípů přenášejících zvuk, chuť, dotek, pohled a vůni Šivu napadl a probudil ho z transu. Šiva se velice rozzlobil za to, že byl vyrušen z meditace a zábleskem ze svého třetího oka spálil Amora na popel.

 

2. Společnost žen je tak mocná, že muž zapomíná na čas, energii, majetek a dokonce i na vlastní identitu. V Niti-šástře se říká, strija čaritram purušásja bhábjam daivo vidžánatí kuto manušjaha: „Ani polobozi nemohou předvídat chování ženy. Stejně tak nemohou pochopit štěstí muže ani jak to předurčí jeho osud.“ Podle Jadžňavalkji Muniho platí, že „člověk v celibátu, který touží po duchovním životě, by se měl vzdát veškeré společnosti žen, včetně přemýšlení o nich, mluvení s nimi v ústraní, přijímání služby od nich či oddávání se pohlavnímu styku s nimi.“