Džugal Kišore Mandir
Kéši Ghát Mandir
Parikrama kolem Vrindávanu není dlouhá, ale když ji procházíte tím způsobem, co my, máte o zábavu postaráno na dlouhou dobu. Vždyť téměř na každém kroku jsou místa, která dýchají spiritualitou, historií a příběhy z Purán. Ať již jste s jednotlivými místy a jejich příběhy obeznámeni či nikoliv, tak pokud jste otevřeni pocitům a myšlenkám, nenudíte se tu.
Čír Ghát. Místo, jemuž vévodí mohutný kadambový strom, o němž se praví, že zde rostl již za časů Krišnových vrindávanských zábav. Zábava s tímto stromem spojená odhaluje, že místní dívky se v časných ranních hodinách chodívaly koupat do Jamuny. A protože byly mladé, nahé a krásné, upoutaly pozornost rozverného Krišny. Ten jim sebral všechny jejich na břehu uložené svršky, rozvěsil je ve větvích kadambového stromu, na němž se pak usadil a čekal až si dívky jedna po druhé pro šaty prosebně přijdou. A protože jediný, kdo smí ženu vidět nahou je dle přísných védských spisů její manžel, prohlásil se na základě toho, že je viděl zcela obnažené, Krišna za manžela všech těchto dívek. O tom, že v jejich vztazích zřejmě nezůstalo jen u této podívané, svědčí další příběhy o radovánkách Krišny s gópiemi, o čemž možná bude ještě řeč.
I dnes je strom ověšen pestrými látkami, stejně jako v popsaném příběhu. Jen ty mladé, nahé a krásné dívky nevidím, ať se rozhlížím sebevíc. Vysvětlení je prozaické - tyto rozvěšené látky na strom věší vdavekchtivá děvčata a doufají, že jim Krišna opatří manžela.
Na Kéši Ghátu, který je považován za nejposvátnější z vrindávanských ghátů, už Jamuna protéká tam, kde bychom ji čekali. Každý den před západem slunce zde probíhá obřad uctívání této posvátné řeky. Proč se Kéši Ghát nazývá Kéši Ghátem je dáno tím, že zde Krišna usmrtil Kéšiho, démona v podobě koně. Davy lidí a všudypřítomných opic v těchto místech svědčí o tom, že se opravdu jedná o oblíbené poutní místo. Neodoláme a smyjeme všechny své hříchy posvátnou vodou.
Chrám na Kéši Ghátu, připomínající Madan Mohan a přezdívaný Kéši Ghát Mandir se ve skutečnosti jmenuje Džugal Kišore Mandir. Je význačný nejen proto, že je umístěn na Kéši Ghátu, ale zejména proto, že jde o jeden z nejstarších vrindávanských chrámů. Jeho vznik souvisí s vrindávanskou návštěvou mogulského krále Akbara. Nešlo o krále ledajakého, ale o samotného Akbara I. Velikého, třetího v řadě indických mogulů. Pevnost, kterou jsme na své cestě navštívili v pákistánském Lahore, nechal postavit právě Akbar. Byl jako panovník velice osvícený, za jeho vlády krom válečných výbojů vedoucích k rozšíření říše, docházelo k všeobecnému rozvoji umění, obchodu a architektury a vzhledem k mogulské toleranci neislámských náboženství projevil se výše zmíněný rozkvět i v tomto směru. Protože v době Akbarovy návštěvy nebyl ve Vrindávanu jediný chrám, uctívači Višnua přišli za králem a požádali ho o svolení nechat nějaké boží příbytky postavit. Dostalo se jim souhlasu postavit hned čtyři: Madan Mohan, Govindadží, Gopinátův chrám a Džugal Kišore. Posledně jmenovaný byl dostavěn roku 1627 a je jediným ze všech čtyř původních chrámů, v němž jsou dodnes původní božstva. Jak již bylo vícekrát zmíněno, jeden z pozdějších Akbarových nástupců, Aurangzeb, se postavil dosavadní mogulské tradici náboženské tolerance a ničil a plundroval co mohl. Džugal Kišore jeho běsnění unikl.
Zmoženi dojmy vracíme se přes město zpátky do ášramu. Vezmeme to přes životem pulzující Loi Bazar, stavíme se za Šišem, vstoupíme do X obchůdků se sárími a Y krámků s nerezovým nádobím, nakoupíme ovoce, umně ho ukryjeme před zraky makaků, čímž si zajistíme relativně bezpečnou cestu a po večeři se zúčastníme předčítání z rozsáhlého díla o Čaitanjovi Mahaprabhuovi. Po čtení a následné přednášce se o dojmy z parikramy podělíme s Kundalim, Mirem a Anetou (tou Anetou, která bude o 26 let později tvrdit, že mne nezná), a pak už se v spánku stáváme za pomoci snů těmi nejsvětějšími ze svatých. Dobrou noc Vrindávane, dobrou noc Krišno, Čaitanjo, dobrou noc všichni, kdož kdy vložili svou bosou nohu na Parikrama Marg.