Balučistán
"Maso se nejí, maso se žere."
Po pár minutách strávených v mikrobuse jsme na hranici. Pasová a celní kontrola je u Íránců naprosto bez potíží, u Pákistánců to trvá trošku déle. Vypisují si totiž všechny cestující do jakéhosi sešitu. K údajům z pasu poctivě připisují i povolání (a já nevím, co ještě) každého jednotlivce. Když se úřední šiml nabaštil, můžeme opustit prostory celního a pasového odbavení. Okamžitě se nás zmocní veksláci. To jste tedy ještě neviděli: každý z veksláků má průsvitnou igelitovou taštičku naditou nejrůznějšími, hlavně však íránskými a pákistánskými bankovkami. Směníme si třicet dolarů za devět set pákistánských rupií. Taky si posuneme čas na hodinkách o další hodinu a půl. Nejbližší spoj do Kvéty je hrozivě vypadající, nezvykle vysoký autobus s tmavými plexiskly a spoustou ozdob, řetízků a cingrlátek. Volant má na pravé straně, teoreticky se tu totiž jezdí vlevo. To slovo teoreticky v místních podmínkách znamená, že větší část cesty do Kvéty jedete horskou pouštní oblastí. Jet pouští v Íránu a pouští v Pákistánu však není jedno a totéž: zatímco v Íránu mají opravdu skvělé asfaltky, tady zřejmě ještě neslyšeli nejen o asfaltu, ale ani o jiných materiálech zpevňujících povrch vozovky. A proč taky vlastně, když vozovka zde stejně není.
Autobus do Kvéty má odjezd v sedm hodin. Je mi tedy jasné, že tu budeme muset přespat, neboť poslední vlak jel odtud včera a další jede až v neděli. A jak už dobře víme, jet v noci autobusem touto oblastí je sebevražda. Přiběhne však Idžaz, převlečený již ze saka a kalhot do typické dlouhé pákistánské pandžábí kurty, a pobízí mě:
"Pojď, koupíme si lístky tady na ten autobus."
"Idžazi, ty chceš jet tímhle autobusem?"
"Ano, jede odtud v sedm hodin a zítra ráno jsme v Kvétě."
No to se mi snad zdá, tenhle Idžaz, co mě předtím tak důrazně upozorňoval, abychom za žádných okolností necestovali do Kvéty přes noc, mě teď úplně samozřejmě povzbuzuje, abych zapomněl na všechno, co mi před pár dny napovídal. Jsem z toho mírně perplex:
"Ale říkal jsi přece, že v noci z hor jezdí dolů banditi a přepadávají autobusy."
"Jo, ale oni nejezdí každý den," odpoví na to s takovou samozřejmostí, že to musíme uznat. Tady asi jezdí banditi podle svých jízdních řádů.
Netroufneme si zeptat se, kdy se tu bandité objevili naposledy a podle jakého itineráře se tu vyskytují a jdeme si za čtyřista rupií koupit dva lístky na noční autobus z Taftanu do Kvéty. Doufáme jen, že tuto noc budou mít lupiči své zájmy co možno nejdále od afghánsko-pákistánské hranice.
Nasedneme do autobusu. Kupodivu má sklopná opěradla a dost pohodlné sedačky. Kromě toho je zvnitřku doslova nasáklý jakýmsi zvláštním smradem. Je to vlastně více různých druhů smradu spojených v neidentifikovatelnou směsici. Idžaz nám tvrdí, že to je typický smrad horalů. Něco jako jejich vůně domova. A horalů je v tomto autobuse víc než dost: většinu cestujících totiž tvoří afghánští a pákistánští horalé, k tomu pár Pákistánců z civilizovanějších oblastí (očividně horaly nepovažují za svoje krajany), několik Turků, jeden Iráčan a my. Přesně v sedm hodin začne řidič troubit jako o život, pak se autobus teprve rozjede. Ujede asi pět metrů a zastaví se. Za půl hodiny se rozjedeme definitivně. Jedeme prašnou kamenitou pouští. Okna autobusu nejsou otvírací, navzdory tomu je v autobuse, jako by měl všechna okna dokořán: mračno prachu nám "zpříjemňuje" dýchání. Idžaz nás na to už dopředu připravil, máme tváře skryté pod šátky jako banditi. Až přijdou ti skuteční, třeba nás ušetří.
V půl desáté stavíme na celou jednu hodinu u čehosi, co se dá nazvat hospodou jen s pořádnou dávkou fantazie. Nevím, jestli budu vůbec schopen dostatečně výstižne popsat o co šlo, nicméně pokusím se alespoň nějakým způsobem vylíčit, kde jsme to vlastně byli. Nejprve je třeba pochopit, že oblast, v níž jsme se nacházeli, je náhorní planina v bezprostředním sousedství Afghánistánu. Kdo jste viděli Sylvestera Stalloneho ve filmu Rambo III, můžete nyní zalovit v paměti a připomenout si prostředí, v němž neohrožený akční hrdina dával Rusákům co proto. Přesně taková scenérie - až na ty Rusáky ovšem - nyní obklopovala nás: náhorní rovina, siluety hor ztrácející se v noční temnotě a jinak kde nic, tu nic. Zblbnutí Rambem jenom čekáte, zpoza které hory se vynoří ruské helikoptéry. Uprostřed toho všeho nízká hliněná stavba obdélníkového půdorysu. Dovnitř se vchází úplně jednoduše, protože celá "jídelna" je od venkovního prostoru oddělena na vstupní straně pouze třemi či čtyřmi sloupy, které podepírají plochou střechu. Stoly zde neznají, sedí se na špinavém běhounu roztaženém po zemi. Uprostřed místnosti stojí - rovněž na zemi - obrovský hliněný džbán naplněný vodou, již bych jen v nejbujnějším snu doprovázejícím horečnaté stavy blouznivosti označil za pitnou. Představte si, že však pitnou byla. Alespoň pro horaly. A hned vám taky povím, jak ji pili: jsouce místních poměrů znalí, přistupovali postupně jeden po druhém k oné bachraté nádobě, aby z ní obratně vylovili pohár plný vody zavěšený na ošuntělém špagátě a spuštěný na dno. Poté, co si v něm smáčeli pysky a kníry a svlažili hrdlo mokem odpudivým, hodili pohár zpět do džbánu, aby si ho další v řadě mohl zase vylovit. A tak z toho džbánu postupně pili všichni. Když říkám všichni, nemyslím tím všechny přítomné, alébrž všechny "odvážné," jimiž byli především chudobní horalé. Movitější a zcela nepochybně méně páchnoucí cestující dali přednost pivu či cole. Většina si též objednává cosi k jídlu. Vypadá to na čapátí a jakési mrtvolky ve vlastní šťávě. Dámy a pánové, nedá mi zde nevzpomenouti pamětný výrok bývalého náměstka ministra zemědelství, pana Bartáka: "Maso se nejí, maso se žere," což jsem si plně uvědomil právě tady. Avšak způsob, jakým žrali naši spolucestující by jistě uchvátil i Bartáka, natož pak mne: mám totiž tu vlastnost, že vidím-li něco velmi přitažlivého anebo naopak velice odpudivého, uchvacuje mě to. Doslova a do písmene. A musím se na to dívat, oči se od té podívané nemohou odtrhnout, jak ji vychutnávají a nedokáží se jí nabažit. Pastva pro oči. A tak je nechávám se pást, dopřávaje jim pohledu na to, jak odpudivě se tu vůkol žere: Kromě toho, že všichni zde jedí rukama (i rukama se však dá jíst slušně, přijde na to jestli si přitom olizujete prsty a popřípadě i dlaně, anebo ne) a s odhlédnutím od toho, že jim mastnota stéká po bradách a kape z vousů, šokuje našince zejména to, že si vzájemně dopřávají jeden druhému z talířků. Inu, proti gustu žádný dišputát. Když se tak kochám pohledem nad neobvyklou podívanou, přichází Idžaz. Nese si svoji porci a dvě láhve coly. Jedna je pro mne, jak vzápětí zjišťuji. Idžaz usedá na špinavý běhoun vedle zarostlého Pákistánce pohrouženého v žraní. Vzápětí je mi dáno naučit se něco ze společenských mravů tohoto zvláštního kraje: Idžaz nabízí svému sousedovi ochutnat ze svého talíře. Zarostlý Pákistánec se pěkně poděkuje a zaloví svýma špinavýma, mastnýma a oslintanýma rukama v Idžazově talíři. Na oplátku nabídne ze svého talíře Idžazovi. Přisedám k nim na bobek, vypít si colu, co mi dal Idžaz. Okamžitě mi oba nabídnou, ať si vezmu z jejich talířků, co hrdlo ráčí. Lituji, hrdlo si neráčí. V rozpacích naprázdno polykám a s poděkováním odmítnu tu jejich baštu. Vypadám zase jednou jako pěkný nezdvořák. Ještěže jsem si vzal od Idžaze aspoň tu colu. Po nějaké chvilce se zvednu, abych se trošku protáhl, když tu padnu do oka dvěma horalům, muži s ženou. Všimli si totiž mého fotoaparátu a rádi by, abych je vyfotil. Jsou dostatečně zajímavým objektem na to, abych je neodmítl, a tak si je hezky vyblejsknu. To jsem ale neměl dělat, neboť po mně okamžitě chtějí fotku. Neumějí anglicky ani ceknout, pročež jim nejsem s to vysvětlit, že v tomto okamžiku ode mne kýžený snímek nedostanou. Marně se jim snažím navrhovat, aby mi dali adresu svého domovského kaňonu, či jeskyně, nebo kde to jsou vlastně doma, že jim fotku za tři měsíce pošlu. Je to zbytečné. Očividně chápou, že obrázek dneska asi nebude, tváří se však jako bych je podvedl. Chtěl jsem je potěšit, a zatím jsem házel perly sviním. Jako vždycky, když jsem v úzkých, jdu za Idžazem. Během chvilky pochopí celou situaci a uklidňuje horaly. I tak jsou smutní. A adresu mi stejně nedali, nejspíš chudáci ani žádnou nemají.
Po hodině strávené v hospodě, kam první zvěst o hygieně dorazí zřejmě až po smrti současného majitele a třech pokolení po něm, se vydáváme zase dál. Nedá se tomu říci jízda, autobus skáče jako při autokrosových závodech, všechno se třese, drnčí a rachotí. Oceňujeme alespoň, že výplně oken nejsou skleněné. Plastové se jen tak neroztříští. Hlavně, aby to střecha vydržela. Je na ní navršená pyramida zavazadel, bude to asi malý zázrak, jestliže nás pod sebou nepohřbí. Uběhne jen pár minut zběsilého autokrosu a dostaví se první výsledek: plastová výplň okna umístěného v řadě před námi bere za své. Prostě vypadne i s rámem. "No problem! No problem!" křičí Idžaz sedící za námi. My se válíme smíchy, nikoho dalšího tato událost zjevně nikterak nerozrušila. Okno je pryč a autobus pokračuje v ralley napříč Balučistánem. Balučistánem se zove ona oblast mezi Taftanem a Kvétou známá pro noční přepady autobusů místními bandity. Sejdete-li náhodou z cesty, může se vám tu prý snadno přihodit, že v nejbližší vesnici do níž dorazíte, vám na místním tržišti bez skrupulí nabídnou ke koupi nejmodernější zbraně. Ruské, americké, československé; originály i mistrovsky vyrobené napodobeniny světově proslulých značek. Všechno funkční a všechno na veřejném tržišti. My se naštěstí stále držíme pomyslné cesty. Je noc, skrze prázdnou okenní výplň se do autobusu řítícího se tmou nastěhoval chladný horský vzduch. Humor nás již dávno přešel, je opravdu velká zima. Aspoň že prašnou poušť máme již daleko za zády. A už to tu ani tak neskáče. Jen ta zima. Balíme se do všeho co máme. Většinu věcí máme ve svých batozích na střeše autobusu, takže to není žádná sláva. Jsme na tom ale přece jen o trochu lépe než chudáci sedící a ležící v nejnemožnějších polohách v uličce mezi řadami sedadel. Jsou všelijak pokroucení mezi haldami beden, krabic, kbelíků a dalších zavazadel, která se již nevešla na střechu.
Sobota 12.11., osm hodin ráno. Hodinová zastávka u hospody. Jsme asi hodinu cesty před Kvétou. Čas od času můžeme vidět i benzínovou pumpu. Jsou tady na kliku, takže každý, kdo si kupuje benzín si ho musí doslova natočit. Kolorit místní krajiny mi stále nedá zapomenout na Ramba. Hliněné domky, někdy s dveřmi, někdy bez, doplňují atmosféru tohoto místa. K tomu stany, ovce, kozy, velbloudi, osli, psi, slepice a horalé. Horalé, vyprazdňující zásoby svých střev a močových měchýřů pod širým nebem.
