Úvod

Koncem léta 1994 jsme se - totiž já a moje tehdejší žena Angara-purna déví dásí - rozhodli, že pojedeme do Indie. Měli jsme našetřeno bratru deset tisíc babek a nejlepší způsob jak se jich zbavit jsme viděli v cestě do Indie. Proč zrovna do Indie? Mělo to pro nás věru mimořádný význam: jako příznivci indické náboženské filozofie oddanosti viděli jsme v Indii duchovní ráj a věřili jsme, že zhlédnout ho a pobýt v něm nám pomůže nalézt dokonalost. A tak se tedy stalo, že jsme si dopřáli oné anabáze začínající se jednoho listopadového rána v Nitře a končící tamtéž o dva měsíce později. Samotná cesta do Indie a zpět nám zabrala asi tři týdny čistého času, zbytek pak připadá na náš pobyt v zemi neomezených možností. Cesta tam nás vyšla na sto třicet dolarů na osobu (včetně tranzitních víz), cesta zpět asi na osmdesát. Díky příznivému kurzu dolaru to tenkrát činilo asi šest tisíc slovenských korun. S pomocí deníku (vedl jsem si ho poctivě téměř každodenně) se nyní pokusím o jakousi rekonstrukci událostí majících co do činění s výše zmíněným dobrodružstvím - a že to dobrodružství bylo, na to můžete vzít jed.